Za prvé vám vřele doporučujeme pořádně si přečíst Guide for Interntional Students – je tam opravdu vše důležité. Tento se vám dostane do ruk spolu s letter of acceptance nebo si jej můžete stáhnout v pdf na stránkách univerzity www.hi.is.
Orientation meeting
Univerzita pořádá informační setkání pro všechny exchange studenty, každý department si pak ještě pořádá vlastní organizační minimeetingy.
Dozvíte se: Jak zařídit kenitalu, kde se zaregistrovat, kde najdete kterou kancelář, jak se přihlásit na uglu, jak se orientovat v budovách a za kým jít v případě problémů... Budete z toho vyděšení, ale není o žádná hrůza.
Z přehršele informací vybíráme:
Důležité osoby a místa
pozn.: na Islandu neexistuje přízemí, začíná se prvním patrem (až budete něco hledat)
komplex Háskóli Íslands – Saemurgata, nelze přehlédnout
School of Education – totálně mimo komplex Háskóli, na druhém konci města ulice Stakkahlíd (ale mají se časem do komplexu Háskóli stěhovat)
Erla Bjork Atladóttir – koordinátor pro zahraniční studenty, sídlí v druhém patře Háskolatorgu, pomůže vám opravdu se vším, klidně ji otravujte
Gudrún Sóley Gudjónsdóttir – koordinátor pro School of Education, její kancelář je v druhém patře hlavní budovy School of Education, moc se s ní nepotkáváme, vše řešíme na Háskolatorg – jsou pružnější
Háskolatorg – centrum všech informací, administrativy, vše co potřebujete, vyřešíte tady, je v komlexu Háskóli Íslands na Saemurgatě.
Student Council – druhé patro na Háskolatorgu, jsou zapojeni do všeho a nevyřeší skoro nic, ale zkusit to s nima můžete
Service desk – to čemu u nás říkáme studijní, ale jsou usměvavější, mají rozumnou pracovní dobu a ví všechno a se vším vám ochotně pomůžou, když jdete něco řešit, je praktické začít tady, první patro Háskolatorg, Saemurgata.
Technická podpora – pomůžou vám s čímkoliv od zprovoznění Ugly až po přihlášení na net ve školní budově (není samozřejmé a musí se o to žádat právě na technické podpoře - tam vám dají návod jak na to) - nachází se v service desk v Háskolatorgu a v počítačové učebně na School of Education.
National Registry - Borgartún 24a, tam se asi podíváte jen jednou, když budete žádat o kenitalu, viz níže
Kenitala
Kenitala je islandské ID číslo, musí o něj požádat každý, kdo pobývá na ostrově déle než tři měsíce. Funguje na něj skoro vše. Doporučujeme si zařídit kenitalu okamžitě po příjezdu.
O kenitalu se žádá v National Registry Office na Borgartún 24a. S sebou je nutné donést pas a akceptační dopis z univerzity, po některých spolužácích chtěli informace a potvrzení o financování pobytu.
Formulář je v angličtině, vypisuje se místo pobytu – nezapomeňte si zjistit přesně svou islandskou adresu.
Číslo pak odešlou na service desk do školy, trvá to 2-5 dní.
S kenitalou se z vás na Islandu stává někdo.
Zprovoznění UGLY
Ugla je univerzitní intranet – tak jako na Masaryčce IS. Je nejdůležitějším nástrojem k organizaci celého studia. Spolu s kenitalou (po tom, co si o ni požádáte na National Registry – viz výše) vám na service desk vydají uživatelské jméno a heslo do UGLY. Po registraci pár hodin trvá, než se vám intranet zprovozní.
Registrace předmětů
Po vstupu do UGLY si můžete registrovat předměty. Tyto vám nebyly registrovány automaticky na základě jiných již dříve poslaných dokumentů. Předměty můžete registrovat dvěma způsoby:
1. přes UGLU (My Ugla- My courses, po výběru dole zatrhnout jednu z možností zveřejňování vašeho studia a POTVRDIT). Nezapomeňte jakékoliv registrace a změny v UGLE potvrzovat tlačítkem Submit – jinak se vámi vybrané informace neuloží. Systém je pomalý a vždycky mu docela dlouho trvá, než sežvýká nové informace.
2.Pokud nemáte zprovozněný intranet, je možné se registrovat i na papírových formulářích na service desk. Přijďte tam, řekněte co chcete a oni vás navedou.
Pokud chcete ještě nějakou dobu přemýšlet o tom, jaké kurzy navštěvovat, není problém. Registrace předmětů se dá ještě tak dva týdny po příjezdu měnit právě pomocí UGLY. Tak můžete registrovat odregistrovávat, měnit a špekulovat :-)
Learning agreement
Poté, co jste si odregistrovali a zaregistrovali všechny chtěné a nechtěné předměty, je třeba je dopsat do Learning agreementu a zajít potvrdit na Office of International Education na Háskolatorg k Erle. Co je v Learning agreementu platí a nedá se s tím šachovat – nezapomeňte!! S razítkem od Erly (nezkoumá co jste si zapsali) pak learning agreement poslat na mateřskou univerzitu, tam vám jej potvrdí stejný člověk jako původně potvrzoval první verzi (kterou jste posílali společně s žádostí o grant), pak na NAEP.
Student card
Je zdejší verze ISIC karty. Student card vám přináší všechny studentské výhody – levnější cestování, levnější jídlo na univerzitě, slevy v knihkupectví – je to důležitý dokument. Žádá se o ní na www.studentakort.is, stránka je celá v islandštině, nutné tedy někoho požádat o překlad. Vkládá se elektronická fotografie. Kartička je připravená k vyzvednutí několik dní po žádosti na service desk v Háskolatorgu, dojde vám o tom email na uglu.
ESN card
ESN je celosvětovou organizací exchange studentů, pokud má na danné univerzitě pobočku, organizuje nejrůznější akce, výlety, výhody. Naše ESN nám zařídila i TAL sim-karty- volání zdarma na jedenáct čísel, jinak velmi slušné ceny ostatních služeb. K přihlášení do ESN nutná kenitala a fotografie, platily jsme nějaký poplatek. K získání kartičky stačí vyčkat emailu od koordinátorů a následovat jejich instrukce. Tato organizace nemá sídlo a funguje jen na netu. Proto vřele doporučujeme vytipovat si někoho schopného ze zdejší pobočky a vyždímat z něj telefonní číslo, abyste vše mohli řešit pružněji.
Buddy systém
ESN organizuje buddy systém, neboli místní přátele. Tito studenti, většinou taktéž se zahraniční zkušeností, by vám měli být v případě potřeby nápomocní při řešení problémů se studiem, registrací, zkouškama... ale jsou to jenom lidé a dobrovolníci, takže od nich nelze čekat zázraky. Každopádně se vám ozvou a můžete si zorganizovat setkání.
Karta do knihovny
Vydává se na počkání, v obou univerzitních knihovnách (hlavní kousek od školy a na School of edu), je třeba pouze kenitala.
Informace, které se na info meetingu nedozvíte, ale mohou být užitečné:
Tax card
Pokud se na Islandu chystáte pracovat, budete potřebovat Taxcard- zaregistrování se do systému. Daně pro lidi, kteří vydělávají málo, jsou tu nízké, my pravděpodobně nebudeme platit nic. O Tax card se žádá na Laugavegur 161, jako cizinci musíte do tax card vepsat i informace o vašem zaměstnavateli.
Účet v bance
Vyřízení žádosti o účet trvá jeden týden, je vám vystavena platební karta, půl roku s ní můžete jenom vybírat z bankomatů nebo na kase v bankách, po půl roce vám ji změní na normální. Nevíme jak to bylo s kreditkama dříve, ale myslíme si, že to je možná nějaká novinka v souvislosti s krizí.
K vystavení nutný pas, kenitala a fotka.
Free bus card
Autobusy jsou zdarma pro studenty žijící v Reykjavíku, my, zahraniční studenti bychom je dostat neměli, aspoň ne tento rok. Někteří si o ni ale požádali a uspěli, takže to taky zkoušíme.
Na adresu kort@sraeto.is je třeba zaslat žádost (I would like to apply for...), spolu s elektronickou fotografií a kenitalou, a přesvědčit je, že žijete v Reykjavíku.
EURES
Kancelář EURESu se nachází na Borgartún 7b. Dle možností vám tam poradí jak shánět práci, projdou s vámi inzeráty v novinách, dají praktické rady
(např. Islanďané nejsou zvyklí dávat na svoje CV foto, aby nedocházelo k diskriminaci).
http://www.eures.is/english/
Hledání práce
Způsob, který se nám osvědčil je roznesení a rozeslání životopisů do všech podniků, kde byste měli zájem pracovat. Zaměstnavatelé vám většinou rovnou řeknou, jestli někoho potřebují nebo ne, popřípadně, kdy se máte přijít znovu zeptat.
Evropský formát CV: http://74.125.77.132/search?q=cache:T7efsqbF-70J:www.eliteagency.com/cv.doc+evropsk%C3%BD+form%C3%A1t+CV&hl=cs&ct=clnk&cd=2&gl=cz
Vzory životopisů na http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/zivotopisy
Další odkazy
především na sezónní práce na http://portal.mpsv.cz/eures/prace_v_eu/sezona
islandské úřady práce http://www.vinnumalastofnun.is/
Pokračování...
čtvrtek 19. února 2009
Praktické informace zejména pro studenty 3 aneb co si s sebou zabalit
My jsme zatím velmi spokojené s tím, jak jsme se na Island nabalily. Nicméně Vám nabídneme i nápady našich spolužáků a kamarádů. Předně je třeba zdůraznit, že jsme se balily na zimu a tak, abychom tu mohly cestovat. Takže hodně outdooru a méně módy. To všem vřele doporučujeme, protože outdoorové vybavení je tu docela drahé, zatímco módu si můžete za pár šupů obstarat na blešáku. Například my předevčírem nakoupily za stovku asi 10 triček, jeden pásek a sportovní tašku.
Jo a taky je to asi víc pro holky, ale jistě i kluci tu najdou zajímavé podněty.
Takže co bychom s sebou příště nabalily:
Oblečení:
OUTDOOR
dobrá čepice která se dá strčit do kapuce vaší bundy, opravdu si pohlídejte, aby dobře přiléhala na uších a na čele, windstopper není k zahození, tady totiž větrno vypadá trochu jinak než u nás
tunelo-čelenko-límeco-čepico věc má mnoho využití, nejvíce ji používáme jako čelenku
kšiltovka by se mohla hodit leda v létě, ale nevím, jestli by neuletěla, jak fouká vítr (nechávám na zvážení)
rukavice tenké a tlusté tenké, když potřebujete fotit, jinak vám vítr rychle zmrazí ruce a tlusté kvalitní a nepodcenit
fleecový límec místo šály, praktické, zabere málo místa, rychle schne a neodmotává se
nepromokavá a neprofukavá bunda nebojte se zainvestovat, tuhle investici si budete pochvalovat, veledůležitá je kapuce, nepřízeň počasí tu opravdu vypadá jinak než u nás
fleecová mikina rychle schne a je lehká, dá se zmačkat do batohu
jiná dobrá teplá vrstva se stojáčkem
termoprádlo tričko i kalhoty
nepromokavé a neprofukavé kalhoty
kvalitní fusekle aspoň troje
dobré pohorky
návleky sníh pod kalhotama není žádná slast
plavky bez těch na Islandu nemůžete být – Blue Lagoon, termály ve městě, přírodní termály, horké řeky
pánské boxerky pro dámy trpící zmrzlým zadkem
PO MĚSTĚ
softshellová bunda s kapucí, ideální i na méně extrémní výlety, jakýkoliv jiný méně funkční svršek je na Islandu nanic, my si tudletu věcičku tady nemůžeme vynachválit, no a kapuce je nezbytností na všech svrchních vrstvách oblečení, bez ní by to bylo občas velmi nepříjemné
dobré boty Islanďané zásadně neodklízejí sníh a led z chodníků, pokud si vezmete lodičky, kromě toho, že na ledě jistě nebudete příliš elegantní, riskujete i pád
tak samozřejmě kalhotky, ponožky, poprdy
punčocháče když fouká jsou docela príma pod kalhoty
tílka která určitě strčíte do kalhot, holý pupek na větrné hůrce nic moc
trička s krátkým, trička s dlouhým, svetr, mikina
sexy top na párty alespoň ve dvou provedeních
2 slušné kalhoty
slušivá šála
slušivá čepice
kontaktní čočky vzhledem k neustálému mrholení jsou brýle docela nepraktické
NA DOMA
pyžamo
tepláky
triko s krátkým
triko s dlouhým
přezůvky
nemusíte se bát, že by vám tady byla uvnitř zima, Islanďané topí téměř zadarmo horkou vodou z termálních pramenů, takže doma je vždy tak teplo, jak jen si budete přát, my už si párkrát celý zmzlý udělaly během půl hodinky super saunu z našeho apartmánu
pytel na špinavé prádlo
Outdoorové vybavení:
stan doporučujeme něco, čemu důvěřujete – klasika vítr a déšť
karimatka my máme nafukovací a doporučujeme, zima od země je tak od nás dobře izolovaná, navíc je můžete sbalit do malého batůžku
spacák určitě do mínusových teplot pokud budete chtít spát pod stanem nebo v chatách bez topení
velký batoh do kterého vše sbalíte
malý batoh nejlépe s možností úvazku na teleskopické hůlky
vařič na propanbutanku,
zapalovač pohromadě s vařičem
propanbutanku jsme do letadla raději netáhly, dá se tu koupit v outdoor obchodech nebo na benzínkách, cena přibližně stejná jako v ČR, takže zaskřípete zubama a nakoupíte
kvalitní nůž
ešus jsme si s sebou nevzaly a byla to chyba, necháváme si jej posílat z domova
mačky jsme taky nebraly a zatím nebyly potřeba, uvidíme jak dál – na ledovci by asi byly fajn
malé prkénko dřevěné, kromě toho, že se na něm samozřejmě krájí, je to i dobrá odkládací plocha na horký ešus – on totiž po uvaření se blbě někam umísťuje, pokud nechcete v té kose a větru vařit venku
plastové krabice ty se používají moc a to i třeba jako nádobí do mikrovlnky na zapékání
teleskopické hůlky my už bez nich nikam nerazíme, ale spousta lidí si myslí, že jsou na nic, uvažte sami
amaron speciální ohřívátko, které vás zahřeje v důsledku chemické reakce po zmáčknutí plíšku uvnitř, to je hodně fajn když je velká kosa nebo na večer na zahřátí do spacáku nebo po promrzlé noci ráno
pláštěnku si neberte, když fouká, je nanic
pepřák jsme si chtěly vzít na stopování (kdyby byl malér), ale je to v této zemi ilegální držet jej u sebe, takže nebrat
čelovka investujte, to se vyplatí, pokud někde zatmíte a to je tu v zimě celkem pravděpodobné, cesta se lépe hledá s kvalitním světlem, stejně tak je tu i hodně jeskyní, není baterka jako baterka a rozdíl mezi baterkou za 60,-Kč v Intersparu a za 1000,- ve sportu není jen v ceně, nezapomeňte s sebou vzít náhradní baterky
utěrka hodí se, většinou se člověku pomocí přírodních zdroju nepodaří vymýt ušus, utěrka po takovém sněhovém umytí chytne tu nejhorší špínu, jako už jsme si dávaly ráno čaj po večerní polévce a nic moc, příště s sebou nějaký ten hadr berem
termoska na zimu jednoznačně smysluplné
PROVIANT
je potřeba respektovat normu, na Island si s sebou můžete přivézt maximálně 3 kg jídla, žádné masné, mléčné a živočišné výrobky
my si dovezly toto (a celkem nám to ušetřilo dost peněz):
kořenící základ (sůl, cukr, pepř, majoránka, skořice, granulovaný česnek, směs na ryby – hodně)
čaje mega moc
hroznový cukr v bonbónech jako ovočočky – je to rychlá energie na výletech
bramborové těsto jsme si nevzaly a přitom se z něj dá udělat tolik variant – knedliky, placky, šulánky, taštičky,…, to bychom si příště nabalily
krupice s níž uděláte z jakékoliv polévky sytější pokrm
sušené mléko na přípravu kaší všeho druhu a všech vařených a smažených pokrmů, do kterých se normálně mléko dává, mléko je tu jinak finančně náročnější
puding ve spojení se sušeným mlékem a krupicí – velice lehké na nošení, velice dobrá teplá, rychlá snídaně pod stanem, nebo puding, do kterého se dává jen voda (Laktamyl nebo Sladký moment od Dr.Oetkera)
TECHNIKA
Notebook, nabíječka, adaptér
Mobil odblokovaný, je levnější si pořídit místní simkartu, my máme i jeden náhradní, vyplatil se, nabíječka na mobil
Rozdvojka na elektřinu, zásuvek není nikdy nikde dost
Fotoaparát (kamera), vyplatí se mít sebou dobrý fotoaparát, je potřeba si hrát s nastavením expozice, světlo se tu stále mění a má jinou kvalitu než v ČR, kábel na propojení s notebookem nebo čtečka karet na notebooku
Paměťové karty do foťáku v dostatečném množství, není nic více k vzteku než plná karta a nový výhled před vámi
Hadřík na fotoaparát neustále tu mží, kapkám na objektivu jinak nezabráníte
Nabíječka na baterky do fotoaparátu a čelovek
Adaptér do zásuvek jsme si dovezly, není ale potřeba, možná by byl potřeba v jiném ubytku
Flash karta
Nepromokavé obaly na vše, co sebou budete nosit- notebook, fotoaparát, kamera, mapa
DOKLADY, ADMINISTRATIVA, ČTIVO
Průkazkové foto potřebuje k vyřízení Kenitaly, dalších průkazů
Pas
Kartička zdravotního pojištění v rámci europojištění jste pojištěni i tady, ale je to nic moc, tak si raději sjednejte i jiné pojištění – více v předchozích informacích pro studenty
Řidičák pokud budete chtít cestovat půjčeným autem
Mezinárodní řidičák ano, je doopravdy potřeba, více v info pro studenty z dřívějška
ISIC no tady všude vídeméně platí spíše Háskóli studentská karta, ale třeba pro něj využití ještě najdeme
průvodce čtivo na dlouhé večery a informační náskok, kdo má dost informací, zvládne cestovat levněji
mapy pokud máte možnost půjčit nebo pořídit u nás v rozumném měřítku, určitě, optejte se známých, mapy bývají ve velkém měřítku a poměrně drahé, kdo na Islandu byl, mohl by mít mapy, které se zdrama rozdávají v turistických informacích přímo na místě – ale pro plán je lepší mít je už předem
všechny dokumenty z NAEPu potvrzení o výši grantu a vůbec všechno – ti nás zaštiťují
kontakty na Čechy, známé, banky, konzulát, lékařskou pomoc, pojišťovna v průserech je potom vše jednodušší
vytisknuté emaily o ubytování, ze školy – pokud vám někdo něco neuvěří, budete mít problém, máte v ruce papír
Becherovka občas velmi zlatá karta, dostane vás blíže k cíli, je dobré rozdávat Becherovky na začátku pobytu a to strategicky tak, abyste si udělali dobré vztahy hned ze začátku na vlivných pozicích
tužky my si je z Brna přivezly, nebyl to špatný nápad
nůžky měly by být i součástí lékárničky
lepidlo
pravítko
fixy tlusté a blok velký pomocník na stopování, velkým písmem napište, kam chcete jet a pak zvedněte ruku a dvě minuty počkejte, kdo by jezdil vlastním autem?
blok
Pořadač a EUROfolie Islanďané fungují na cárech papíru, něco na zakládání by se hodilo
Co se týká čtení, tak se můžete spolehnout na National Library, tam najdete literaturu ve všech světových jazycích. Žádné knihy s sebou netahejte.
HYGIENA
pasta
kartáček na zuby
zubní nit
hřeben
gumičky a jiný šurvajs do vlasů
květinka taková ta sprchovací květinka plastová, stačí na ni dát kousek gelu, a tak s gelem šetřit, nahradí i žínku a je lehká a skladná
šampón
sprchový gel
antiperspirant
voňavka bydlení v malém apartmánu znamená neustálý zápach vařeného jídla ve všem a všude, no voňavka není řešení, ale alespoň ty nejhorší pachy přebije
osvěžovač vzduchu do malého apartmánu i přes časté větrání nezbytnost
nůžky na nehty
pilník
lak i pokud doma nepoužíváte, tady po koupelích v termalech občas nehty docela trpí a potřebují podpořit
odlakovač
šťourátka do uší
odličovací tampónky
odličovací mléko
voděodolný make-up – furt prší, kdo nechce mít monokly pod očima, buď nemaluje nebo voděodoluje
holítko – čas od času když se jde do termálu je třeba dát tělo do pořádku
krém – zdejší podmínky hodně vysušují a termály
jelení lůj- mega moc
kapesníky – papírové (kdo ví jak to bude na začátku s toaleťákem) a kdo snáší tak hadrové – papíráky se potom nemusí tak často dokupovat
pinzeta
osuška – návštěvy termálů a jiných horkých řek a pramenů je třeba absolvovat s vlastní osuškou, náš domácí nerad vidí, když si na to bereme jeho bílé luxus ručníky
antikoncepce
dámské toaletní potřeby
drogerka tu obecně není nejlevnější, takže co jde, vemte z domu
LÉKÁRNIČKA
je velmi rozumné nabalit ji z domu – budete v ní mít léky, na které jste zvyklí, do lékárničky si ke každému léku vemte příbalový leták, ať víte jak dávkovat a jaké mohou být vedlejší účinky, samozřejmě každý z nás má své vlastní ozkoušené postupy a léky, takže i tato výbava je založena na osobních zkušenostech, časem bych byla ráda, kdyby tady nějací medici (Tlapko) přidali své náměty, postřehy, popřípadě opravy našich informací, jinak lékárničku nám balila Barčina mamka Lenka a my jsme s ní zatím spokojený.
Samozřejmě si zjistěte kontakty na lékařskou pomoc v Reykjavíku i s ohledem na vaše speciální potřeby.
Vitamíny
vápník ať se nepolámeme
hořčík na křeče po extrémních pochodech
céčko klasicky
mulťák tam je vše ostatní
čokoláda – prevence proti všemu
Masti
antimykotický krém – kdo trpí plísní na nohách, a jiná antimykotika kdo potřebuje
Framykoin mast – hojí vše, je to antibiotikum a na předpis, ale po použití často trochu zbyde, tak jej do konce expirace můžete vzít s sebou
Ibalgin mast – analgetikum, funguje jako normální Ibalgin, ale dává se třeba na klouby
Voltaren – klouby, svaly, podlitiny
Calciová mast – hojení kůže, opruzeniny
Tantum gel – štípance (hlavně na léto)
Dezinfekce
Septonex – klasická dezinfekce ve spreji
Novikov – vytvoří umělý strup
Traumacel – zásyp na mokvající rány
Framykoin zásyp – na mokvající rány
Materiál na rány:
2x pružné obivadlo
4x sterilní gázový čtverec
1x obvaz 10cm šířka
2x obvaz 8cm šířka
2x obvaz 6cm šířka
1x obvaz 4cm šířka
1x pruban na prsty – používá se místo obvazu, kolikrát praktičtější třeba do bot
trojcípý šátek – jsme nebraly, stačí šátek obyčejný v případě nouze
různé druhy náplastí (některé i předem nastříhané pro rychlou akci)
nůžky
pinzeta
jehla
šťourátka do uší – třeba na Novikov
spínací špendlíky – moc nevím na co, asi na obinadlo
Léky:
Střevní a žaludeční potíže:
Endiaron – střevní dezinfekce
Živočišné uhlí
Smecta – uklidní bouři a taky pálivou žáhu a je fakt nechutná na vypití
Nachlazení, virózy krk:
Stopangin ve spreji – můžete nahradit Joxem
Septofort tablety
Mucosolvan – na vykašlávání
Mukoseptonex – kapky do nosu
Codein – tišení kašle
Bolest, teplota:
Paralen
Acylpyrin – ředí krev
Ibalgin
Nimesil – je pouze na předpis, velmi dobrý na bolest hlavy
Voltaren – i na bolesti spojené s dámskými problémy
Oči:
Optalmo-septonex – kapky
Alergie:
Zodac
Dásně:
Corsodyl – docela drsná ústní voda
Cestování:
Kinedryl
Travel Gum
Úzkost a deprese:
Passit – no možná by se na Islandu mimo domov v zimě a tmě mohlo stát, že by se člověku změnila nálada
Teploměr
OSTATNÍ
šitíčko
hodinky
několikatery náušnice – malé, skladné, ale velká paráda
Hudební aparatura, my to vyřešily malými repráčky zapojenými do notebooků
CD s hudbou hudba udrží dobrou náladu za tmavých dlouhých nocí
DVD s filmy občas si večer jen tak odfrkneme u filmu
kolíčky na prádlo – hodí se třeba do kuchyně
šňůrky, provázky Barčina úchylka – bere to s sebou všude
ortézy, protézy – Hanka si vzala nějaké ortézy na kolena
DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY
kolo – pár lidí si ho s sebou vzalo, pár lidí jej zde koupilo, nám to zas tak moc praktické nepřijde, je tu všude neupravený led na chodnících momentálně a mimo cesty se s kolem těžko dostanete, ale někteří dobrodruzi si kolo pochvalují – zvažte sami
běžky – no ještě jsme tady nikoho s běžkama nezaznamenaly, ale možná to není špatný nápad – zvažte
auto – nevíme, jak by to šlo zařídit na NAEPu, ale přijet na Island autem s sebou přináší mnoho nezávislosti, pohodlí a příležitostí k cestování, pokud máte k dispozici auto, přemýšlejte o cestě trajektem právě s touto vymožeností, půjčování aut je tu docela drahé.
Tak to je vše, jestli máte ještě nápady, využijte komentářů. Díky za pozornost až do konce, je to dloouuhéé, ale snad je tu skoro všechno :-)
Pokračování...
Jo a taky je to asi víc pro holky, ale jistě i kluci tu najdou zajímavé podněty.
Takže co bychom s sebou příště nabalily:
Oblečení:
OUTDOOR
dobrá čepice která se dá strčit do kapuce vaší bundy, opravdu si pohlídejte, aby dobře přiléhala na uších a na čele, windstopper není k zahození, tady totiž větrno vypadá trochu jinak než u nás
tunelo-čelenko-límeco-čepico věc má mnoho využití, nejvíce ji používáme jako čelenku
kšiltovka by se mohla hodit leda v létě, ale nevím, jestli by neuletěla, jak fouká vítr (nechávám na zvážení)
rukavice tenké a tlusté tenké, když potřebujete fotit, jinak vám vítr rychle zmrazí ruce a tlusté kvalitní a nepodcenit
fleecový límec místo šály, praktické, zabere málo místa, rychle schne a neodmotává se
nepromokavá a neprofukavá bunda nebojte se zainvestovat, tuhle investici si budete pochvalovat, veledůležitá je kapuce, nepřízeň počasí tu opravdu vypadá jinak než u nás
fleecová mikina rychle schne a je lehká, dá se zmačkat do batohu
jiná dobrá teplá vrstva se stojáčkem
termoprádlo tričko i kalhoty
nepromokavé a neprofukavé kalhoty
kvalitní fusekle aspoň troje
dobré pohorky
návleky sníh pod kalhotama není žádná slast
plavky bez těch na Islandu nemůžete být – Blue Lagoon, termály ve městě, přírodní termály, horké řeky
pánské boxerky pro dámy trpící zmrzlým zadkem
PO MĚSTĚ
softshellová bunda s kapucí, ideální i na méně extrémní výlety, jakýkoliv jiný méně funkční svršek je na Islandu nanic, my si tudletu věcičku tady nemůžeme vynachválit, no a kapuce je nezbytností na všech svrchních vrstvách oblečení, bez ní by to bylo občas velmi nepříjemné
dobré boty Islanďané zásadně neodklízejí sníh a led z chodníků, pokud si vezmete lodičky, kromě toho, že na ledě jistě nebudete příliš elegantní, riskujete i pád
tak samozřejmě kalhotky, ponožky, poprdy
punčocháče když fouká jsou docela príma pod kalhoty
tílka která určitě strčíte do kalhot, holý pupek na větrné hůrce nic moc
trička s krátkým, trička s dlouhým, svetr, mikina
sexy top na párty alespoň ve dvou provedeních
2 slušné kalhoty
slušivá šála
slušivá čepice
kontaktní čočky vzhledem k neustálému mrholení jsou brýle docela nepraktické
NA DOMA
pyžamo
tepláky
triko s krátkým
triko s dlouhým
přezůvky
nemusíte se bát, že by vám tady byla uvnitř zima, Islanďané topí téměř zadarmo horkou vodou z termálních pramenů, takže doma je vždy tak teplo, jak jen si budete přát, my už si párkrát celý zmzlý udělaly během půl hodinky super saunu z našeho apartmánu
pytel na špinavé prádlo
Outdoorové vybavení:
stan doporučujeme něco, čemu důvěřujete – klasika vítr a déšť
karimatka my máme nafukovací a doporučujeme, zima od země je tak od nás dobře izolovaná, navíc je můžete sbalit do malého batůžku
spacák určitě do mínusových teplot pokud budete chtít spát pod stanem nebo v chatách bez topení
velký batoh do kterého vše sbalíte
malý batoh nejlépe s možností úvazku na teleskopické hůlky
vařič na propanbutanku,
zapalovač pohromadě s vařičem
propanbutanku jsme do letadla raději netáhly, dá se tu koupit v outdoor obchodech nebo na benzínkách, cena přibližně stejná jako v ČR, takže zaskřípete zubama a nakoupíte
kvalitní nůž
ešus jsme si s sebou nevzaly a byla to chyba, necháváme si jej posílat z domova
mačky jsme taky nebraly a zatím nebyly potřeba, uvidíme jak dál – na ledovci by asi byly fajn
malé prkénko dřevěné, kromě toho, že se na něm samozřejmě krájí, je to i dobrá odkládací plocha na horký ešus – on totiž po uvaření se blbě někam umísťuje, pokud nechcete v té kose a větru vařit venku
plastové krabice ty se používají moc a to i třeba jako nádobí do mikrovlnky na zapékání
teleskopické hůlky my už bez nich nikam nerazíme, ale spousta lidí si myslí, že jsou na nic, uvažte sami
amaron speciální ohřívátko, které vás zahřeje v důsledku chemické reakce po zmáčknutí plíšku uvnitř, to je hodně fajn když je velká kosa nebo na večer na zahřátí do spacáku nebo po promrzlé noci ráno
pláštěnku si neberte, když fouká, je nanic
pepřák jsme si chtěly vzít na stopování (kdyby byl malér), ale je to v této zemi ilegální držet jej u sebe, takže nebrat
čelovka investujte, to se vyplatí, pokud někde zatmíte a to je tu v zimě celkem pravděpodobné, cesta se lépe hledá s kvalitním světlem, stejně tak je tu i hodně jeskyní, není baterka jako baterka a rozdíl mezi baterkou za 60,-Kč v Intersparu a za 1000,- ve sportu není jen v ceně, nezapomeňte s sebou vzít náhradní baterky
utěrka hodí se, většinou se člověku pomocí přírodních zdroju nepodaří vymýt ušus, utěrka po takovém sněhovém umytí chytne tu nejhorší špínu, jako už jsme si dávaly ráno čaj po večerní polévce a nic moc, příště s sebou nějaký ten hadr berem
termoska na zimu jednoznačně smysluplné
PROVIANT
je potřeba respektovat normu, na Island si s sebou můžete přivézt maximálně 3 kg jídla, žádné masné, mléčné a živočišné výrobky
my si dovezly toto (a celkem nám to ušetřilo dost peněz):
kořenící základ (sůl, cukr, pepř, majoránka, skořice, granulovaný česnek, směs na ryby – hodně)
čaje mega moc
hroznový cukr v bonbónech jako ovočočky – je to rychlá energie na výletech
bramborové těsto jsme si nevzaly a přitom se z něj dá udělat tolik variant – knedliky, placky, šulánky, taštičky,…, to bychom si příště nabalily
krupice s níž uděláte z jakékoliv polévky sytější pokrm
sušené mléko na přípravu kaší všeho druhu a všech vařených a smažených pokrmů, do kterých se normálně mléko dává, mléko je tu jinak finančně náročnější
puding ve spojení se sušeným mlékem a krupicí – velice lehké na nošení, velice dobrá teplá, rychlá snídaně pod stanem, nebo puding, do kterého se dává jen voda (Laktamyl nebo Sladký moment od Dr.Oetkera)
TECHNIKA
Notebook, nabíječka, adaptér
Mobil odblokovaný, je levnější si pořídit místní simkartu, my máme i jeden náhradní, vyplatil se, nabíječka na mobil
Rozdvojka na elektřinu, zásuvek není nikdy nikde dost
Fotoaparát (kamera), vyplatí se mít sebou dobrý fotoaparát, je potřeba si hrát s nastavením expozice, světlo se tu stále mění a má jinou kvalitu než v ČR, kábel na propojení s notebookem nebo čtečka karet na notebooku
Paměťové karty do foťáku v dostatečném množství, není nic více k vzteku než plná karta a nový výhled před vámi
Hadřík na fotoaparát neustále tu mží, kapkám na objektivu jinak nezabráníte
Nabíječka na baterky do fotoaparátu a čelovek
Adaptér do zásuvek jsme si dovezly, není ale potřeba, možná by byl potřeba v jiném ubytku
Flash karta
Nepromokavé obaly na vše, co sebou budete nosit- notebook, fotoaparát, kamera, mapa
DOKLADY, ADMINISTRATIVA, ČTIVO
Průkazkové foto potřebuje k vyřízení Kenitaly, dalších průkazů
Pas
Kartička zdravotního pojištění v rámci europojištění jste pojištěni i tady, ale je to nic moc, tak si raději sjednejte i jiné pojištění – více v předchozích informacích pro studenty
Řidičák pokud budete chtít cestovat půjčeným autem
Mezinárodní řidičák ano, je doopravdy potřeba, více v info pro studenty z dřívějška
ISIC no tady všude vídeméně platí spíše Háskóli studentská karta, ale třeba pro něj využití ještě najdeme
průvodce čtivo na dlouhé večery a informační náskok, kdo má dost informací, zvládne cestovat levněji
mapy pokud máte možnost půjčit nebo pořídit u nás v rozumném měřítku, určitě, optejte se známých, mapy bývají ve velkém měřítku a poměrně drahé, kdo na Islandu byl, mohl by mít mapy, které se zdrama rozdávají v turistických informacích přímo na místě – ale pro plán je lepší mít je už předem
všechny dokumenty z NAEPu potvrzení o výši grantu a vůbec všechno – ti nás zaštiťují
kontakty na Čechy, známé, banky, konzulát, lékařskou pomoc, pojišťovna v průserech je potom vše jednodušší
vytisknuté emaily o ubytování, ze školy – pokud vám někdo něco neuvěří, budete mít problém, máte v ruce papír
Becherovka občas velmi zlatá karta, dostane vás blíže k cíli, je dobré rozdávat Becherovky na začátku pobytu a to strategicky tak, abyste si udělali dobré vztahy hned ze začátku na vlivných pozicích
tužky my si je z Brna přivezly, nebyl to špatný nápad
nůžky měly by být i součástí lékárničky
lepidlo
pravítko
fixy tlusté a blok velký pomocník na stopování, velkým písmem napište, kam chcete jet a pak zvedněte ruku a dvě minuty počkejte, kdo by jezdil vlastním autem?
blok
Pořadač a EUROfolie Islanďané fungují na cárech papíru, něco na zakládání by se hodilo
Co se týká čtení, tak se můžete spolehnout na National Library, tam najdete literaturu ve všech světových jazycích. Žádné knihy s sebou netahejte.
HYGIENA
pasta
kartáček na zuby
zubní nit
hřeben
gumičky a jiný šurvajs do vlasů
květinka taková ta sprchovací květinka plastová, stačí na ni dát kousek gelu, a tak s gelem šetřit, nahradí i žínku a je lehká a skladná
šampón
sprchový gel
antiperspirant
voňavka bydlení v malém apartmánu znamená neustálý zápach vařeného jídla ve všem a všude, no voňavka není řešení, ale alespoň ty nejhorší pachy přebije
osvěžovač vzduchu do malého apartmánu i přes časté větrání nezbytnost
nůžky na nehty
pilník
lak i pokud doma nepoužíváte, tady po koupelích v termalech občas nehty docela trpí a potřebují podpořit
odlakovač
šťourátka do uší
odličovací tampónky
odličovací mléko
voděodolný make-up – furt prší, kdo nechce mít monokly pod očima, buď nemaluje nebo voděodoluje
holítko – čas od času když se jde do termálu je třeba dát tělo do pořádku
krém – zdejší podmínky hodně vysušují a termály
jelení lůj- mega moc
kapesníky – papírové (kdo ví jak to bude na začátku s toaleťákem) a kdo snáší tak hadrové – papíráky se potom nemusí tak často dokupovat
pinzeta
osuška – návštěvy termálů a jiných horkých řek a pramenů je třeba absolvovat s vlastní osuškou, náš domácí nerad vidí, když si na to bereme jeho bílé luxus ručníky
antikoncepce
dámské toaletní potřeby
drogerka tu obecně není nejlevnější, takže co jde, vemte z domu
LÉKÁRNIČKA
je velmi rozumné nabalit ji z domu – budete v ní mít léky, na které jste zvyklí, do lékárničky si ke každému léku vemte příbalový leták, ať víte jak dávkovat a jaké mohou být vedlejší účinky, samozřejmě každý z nás má své vlastní ozkoušené postupy a léky, takže i tato výbava je založena na osobních zkušenostech, časem bych byla ráda, kdyby tady nějací medici (Tlapko) přidali své náměty, postřehy, popřípadě opravy našich informací, jinak lékárničku nám balila Barčina mamka Lenka a my jsme s ní zatím spokojený.
Samozřejmě si zjistěte kontakty na lékařskou pomoc v Reykjavíku i s ohledem na vaše speciální potřeby.
Vitamíny
vápník ať se nepolámeme
hořčík na křeče po extrémních pochodech
céčko klasicky
mulťák tam je vše ostatní
čokoláda – prevence proti všemu
Masti
antimykotický krém – kdo trpí plísní na nohách, a jiná antimykotika kdo potřebuje
Framykoin mast – hojí vše, je to antibiotikum a na předpis, ale po použití často trochu zbyde, tak jej do konce expirace můžete vzít s sebou
Ibalgin mast – analgetikum, funguje jako normální Ibalgin, ale dává se třeba na klouby
Voltaren – klouby, svaly, podlitiny
Calciová mast – hojení kůže, opruzeniny
Tantum gel – štípance (hlavně na léto)
Dezinfekce
Septonex – klasická dezinfekce ve spreji
Novikov – vytvoří umělý strup
Traumacel – zásyp na mokvající rány
Framykoin zásyp – na mokvající rány
Materiál na rány:
2x pružné obivadlo
4x sterilní gázový čtverec
1x obvaz 10cm šířka
2x obvaz 8cm šířka
2x obvaz 6cm šířka
1x obvaz 4cm šířka
1x pruban na prsty – používá se místo obvazu, kolikrát praktičtější třeba do bot
trojcípý šátek – jsme nebraly, stačí šátek obyčejný v případě nouze
různé druhy náplastí (některé i předem nastříhané pro rychlou akci)
nůžky
pinzeta
jehla
šťourátka do uší – třeba na Novikov
spínací špendlíky – moc nevím na co, asi na obinadlo
Léky:
Střevní a žaludeční potíže:
Endiaron – střevní dezinfekce
Živočišné uhlí
Smecta – uklidní bouři a taky pálivou žáhu a je fakt nechutná na vypití
Nachlazení, virózy krk:
Stopangin ve spreji – můžete nahradit Joxem
Septofort tablety
Mucosolvan – na vykašlávání
Mukoseptonex – kapky do nosu
Codein – tišení kašle
Bolest, teplota:
Paralen
Acylpyrin – ředí krev
Ibalgin
Nimesil – je pouze na předpis, velmi dobrý na bolest hlavy
Voltaren – i na bolesti spojené s dámskými problémy
Oči:
Optalmo-septonex – kapky
Alergie:
Zodac
Dásně:
Corsodyl – docela drsná ústní voda
Cestování:
Kinedryl
Travel Gum
Úzkost a deprese:
Passit – no možná by se na Islandu mimo domov v zimě a tmě mohlo stát, že by se člověku změnila nálada
Teploměr
OSTATNÍ
šitíčko
hodinky
několikatery náušnice – malé, skladné, ale velká paráda
Hudební aparatura, my to vyřešily malými repráčky zapojenými do notebooků
CD s hudbou hudba udrží dobrou náladu za tmavých dlouhých nocí
DVD s filmy občas si večer jen tak odfrkneme u filmu
kolíčky na prádlo – hodí se třeba do kuchyně
šňůrky, provázky Barčina úchylka – bere to s sebou všude
ortézy, protézy – Hanka si vzala nějaké ortézy na kolena
DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY
kolo – pár lidí si ho s sebou vzalo, pár lidí jej zde koupilo, nám to zas tak moc praktické nepřijde, je tu všude neupravený led na chodnících momentálně a mimo cesty se s kolem těžko dostanete, ale někteří dobrodruzi si kolo pochvalují – zvažte sami
běžky – no ještě jsme tady nikoho s běžkama nezaznamenaly, ale možná to není špatný nápad – zvažte
auto – nevíme, jak by to šlo zařídit na NAEPu, ale přijet na Island autem s sebou přináší mnoho nezávislosti, pohodlí a příležitostí k cestování, pokud máte k dispozici auto, přemýšlejte o cestě trajektem právě s touto vymožeností, půjčování aut je tu docela drahé.
Tak to je vše, jestli máte ještě nápady, využijte komentářů. Díky za pozornost až do konce, je to dloouuhéé, ale snad je tu skoro všechno :-)
Pokračování...
úterý 17. února 2009
Skoro tulení s tuleni
Po tom, co jsme v sobotu (7.2.) s vypětím všech sil zase naházely všechno na blog jsme si užily tradiční lenošnou neděli. Díky tomuto již téměř pravidelnému lenošení se vždy vybabráme ze spánkového deficitu a připravíme naše rozlámaná těla na další týden plný zážitků. Neděli jsme si náramně užily. Celý den jsme se rýpaly v průvodcích, mapách, googlily jsme a vytvořily si představy o tom, kam se chceme podívat a kdy to provedeme, plánování je teda hlavně Barčina vášeň, ale Hanka se nechala strhnout, a tak jsme společně stavěly vzdušné zámky. Ale bez vysokých cílů není velkých výkonů.
Další týden přinesl další zážitky hlavně ve škole. V pondělí jsme v rámci předmětu Nature of Iceland and Cultural Legacy (Příroda Islandu a kulturní odkaz) navštívily Culture House. V Culture House je stálá expozice historických textů – rodové ságy, Edda poezie. Expozice je určitě velmi zajímavá pro ságomily a Eddomily (Saša a Martin), jinak se vlastně jedná o výstavu historických knih a textů, u každého z nich je napsáno, o čem se v knize dočtete. My jsme tuto část neshledaly za významně zajímavou, zato druhá část – workshop, to už bylo mnohem zajímavější. Všichni jsme dostali kousek kraví kůže (speciálně připravené na to, aby se na ni mohlo psát) a inkoust připravený přesně podle tradiční receptury jako za dob, kdy se tyto texty psaly. Inkoust je vyroben ze sopečného písku a vařila jej muzejní pedagožka přímo u ní doma v kuchyni – tomu říkáme zápal! Tak jsme všichni dostali kousek kůže, ptačí brko a inkoust podle původní receptury a jali se psát runy, zamilovaná psaníčka, pokusy a opusy na kousky kůže. To bylo bezva. Jo a ještě jedna zajímavá informace, představte si, že na formát cca A3 spotřebujete kůži z celé krávy – psalo se jen na ty nejkvalitnější kusy. Takže lidé, kteří nechali texty zapisovat, museli být velice zámožní – na sepsání Ságy o lidech z Lososího údolí tak bylo třeba kůže z asi osmdesáti krav. No a poslední perlička – občas se stávalo, že se takovéto texty dostaly do ruk lidem, kteří třeba neuměli číst nebo je to nezajímalo, a tak krásné popsané kusy kraví kůže přistřihli a ušili si z nich například bezva košili. To mě teda pobavilo, i když je to samozřejmě kulturní katasrofa. Tolik o stálé expozici, v posledním patře Culture House je v současnosti expozice o vzniku ostrova Surtsey (tento se vynořil nad hladinu v listopadu 1963). Pod mořem byla mega čtyř a půl letá erupce, po jejím skončení se nad mořskou hladinu vynořil ostrov o rozloze 2,7 km2. Ostrov získal jméno po bájném ohnivém obrovi Surtovi, který spálí svět na popel, až dojde k jeho zániku. Vzhledem k tomu, že proces probíhal ve vodě, vznikla hornina velmi málo odolná vůči erozi, takže se ostrov vlivem eroze momentálně rozpíná pouze v 1,4km2. Ale možná pro vás - již ostrova znalé - máme novinku. Dle paní vulkanoložky v Culture House jsou pevniny ve vnitrozemí ostrova odolnější a tudíž ostrov nezanikne, jak se původně předpokládalo. Nám to ale může být šumák, protože ať už zanikne nebo ne, užít si jej můžeme pouze prostřednictvím video a zvukových nahrávek z výbuchu a fotek. Vstup na ostrov je zakázán, ostrov je v pevném rukojmí vědátorů.
Ve středu večer jsme dostaly nabídku, která se neodmítá. Náš boss jel směrem na Sellfoss a Hveragerdi a nabídl nám svezení. No jasně, že jsme to vzaly všema deseti. Ve čtvrtek jsme vyrazili. Potřeboval si něco na hodinku vyřídit v nějaké díře, tak vystoupil z auta a řekl: „Sellfoss je dest kilometrů po téhle silnici, klíčky jsou v autě.“ Chvilku jsme přemýšlely, jestli jako to tak, eee, to tak jako, he uf… Jo. Myslel to tak. Nechal nám auto s koženýma sedačkama a automatickou převodovkou k dispozici. Tak jsme jely. Hanka – zkušená řidička – si s autíčkem po chvíli porozuměla (nutno říci, že jsem se u toho pořádně zapotila). Počasí hnus, Sellfoss je ta nejhorší industriální díra na Islandu (nevíme, proč nás tam Gísli poslal), ale to auto jsme si vychutnaly. Pak jsme vyzvedly Gísliho a ten nás vzal na rodinou farmu svého strýce. No a my zase kousek hlouběji pronikly do tajemství ság a jejich odkazu. Z Islandu je to kamkoliv daleko, již v ságách se lidé neviděli několik let a pak se setkali a navázali tam, kde skončili. Tohle tu funguje dodnes. Gísli naposledy viděl svého strýce jako dvanáctiletý chlapec (dnes ja mu kolem čtyřiceti). Tak prostě strejdovi zavolal, pěkně se představil a připomněl a zamířil na farmu. Na farmě se srdečně přivítali, povídali si o tom, jak se komu z rodiny vede, pohostili nás tradičními pečenými lahůdkami a kávou (bez které Islanďané prostě nefungují) a šli jsme se podívat na ovce, krávy a koně. Paráda. Strašně jsme si to užily a mazlily se s telátkama a koníkama (ovečky se nás trochu bály) a hrály si s pohádkově krásným psíkem. No mimojiné jsme tam pořádně načuchly, ale za zážitky to stálo. Cestou zpět jsme navštívili ještě jednu Gísliho tetu, se kterou se neviděl taky desítky let. Po těchto setkáních vypadal spokojeně. Ještě více, když jsme náš společný výlet okořenili lískooříčkovou čokoládou od Hančiny mamky – to se šéfík oblizoval a my taky. Ještě jsme po všech těch rodinných setkáních našli kousek času, tak nás vzal do geotermální oblasti v okolí městečka Hveragerdi – tam teče i horká řeka a dá se tam přespat zadarmo v chatce bez topení, takže tohle je místo, kam se určitě vrátíme. Cestou tam i zpět jsme si moc fajn s Gíslim povídaly a vůbec ten den měl takovou príma atmosféru a on byl spokojený a my byly spokojený a asi se to sem nedá napsat, bylo to prima přátelské setkání.
V Reykjavíku jsme ještě navštívili termální pláž Nauthólsvík, které je v létě vytápěná termálním pramenem, ale teď v zimě by nás do moře nikdo nedostal, ačkoliv pláž je teda vymakaná – do vody vstupujete po písku přivezeném až z Maroka. Potom nás Gísli vyložil v baru, v baru jsme si zase uvědomily naše postavení a on se začal chovat zase jako šéf. Trošku nezvyk, ale myslíme, že je to tak v pořádku.
Přes víkend probíhal v Reykjavíku tradiční Winter Lights Festival (Festival zimních světel). Program byl naprásknutý, a tak jsme se rozhodly víkend trávit ve městě. Začalo to v pátek ráno, my se zapojily odpoledne. V budově univerzity byl jazzový koncert, různě po městě byly expozice všeho možného, bazény měly světelné show, probíhala muzejní noc, takže jsme procouraly běžně zpoplatněné výstavy zadarmo. Jazz v podání Islanďanů byl lahůdka i pro nás – posluchače začátečníky. Já (Barča) jsem potom mazala do práce a Hanka měla ještě nějaké tři hodinky na trajdání. Tak narazila konečně na tradiční islandskou hudbu (Tomáši Čechu) a tady vám posílá vzorek, jinak pro Tomáše – cd budou vydávat v horizontu dvou měsíců. Jinak to bylo všechno hodně publikovaný, ale vcelku nic moc - co bysme taky chtěly pro těch pár lidí, co tu žije. Po rušné napůl propracované a protancované noci v baru (máme supr DJje z Akureyri – město na severu) jsme se ráno vyhrabaly z pelechu tak akorát, abychom stihly výlet na Videy. Videy je malý ostrůvek kousíček od Reykjavíku – přívoz tam jede asi 6 minut. Videy je turisticky velmi atraktivní místo. Moc teda nevíme proč. My jsme se tam jeli podívat kvůli čedičovým útvarům a Rajské jeskyni (na tu se těšila hlavně Barča, když se někde dozví o jeskyni, musíme tam :-)). Ostrov má člověk prochozený za dvě hodinky – je opravdu malinký. Čedičové útvary jsme asi zaznamenaly a teda nic moc – stejné jako všude jinde. Rajská jeskyně se jmenuje Rajská prý kvůli tomu, že se tam vejdou akorát dva lidi – prostě malá díra v zemi. Na opravdové zajímavosti jsme narazily náhodou. Ačkoliv se o tom nikde nedočtete, to, co na Videy opravdu stojí za vidění je pobřeží. Nevede tam žádná stezka, nepíše o tom žádný průvodce, ale je to to nej. Kromě toho, že samotné pobřeží je krásné, plné zákoutí a překvapení a jeskyněk zajímavějších, než je ta Rajská, můžete se tam potkat s tuleněma. No a nám se zadařilo. Setkání to bylo poněkud plaché a plné napětí, takže jsme ani nedutaly a bohužel nemáme fotky, ale s tuleni jsme byly na vzdálenost dvaceti metrů úplně samy. A ačkoliv jsou to určitě i zvířata plachá, jsou i hodně zvědavá. Tak jsme tam na sebe civěli pěkných pár minut. Pak to tuleně přestalo bavit, tak nám předvedli pár akrobatických kousků a plavali si dál. A my jsme potkaly první tuleně na Islandu, hurá hurá, příště je pozvem na kafe.
Večer jsme v rámci festivalu vyrazily na horu Esja na tradiční světelný pochod. Bylo to príma, z Esjy je bezva výhled na osvětlený Reykjavík a my museli ze zdola vypadat taky hezky – dlouhý had světýlek lidí stoupajících k vrcholu. Těšily jsme se na vrchol, bohužel informace v letáku byly poněkud zkreslené. Na vrchol jsme se nedostali a někde v tom nejmrtvějším bodě bez jakéhokoliv náznaku výhledu nám organizátoři oznámili, že to je ono a jdeme dolů. Cože? Já (Barča) a kamarádka Alex (USA) jsme se hecly a rozhodly se vyškrábat na nejbližší kopeček s výhledem a prohlásit jej za vrchol. Hanku a Dominika (Austrálie) jsme nechaly dole (a my je pěkně proklínali, protože výprava mezitím udělala čelem zvad a my tam stáli jak trubky a čekali na ty dvě). Po přímém strmém výstupu tradičně mimo jakoukoliv cestu jsme našly hromadu šutrů s bezva výhledem. Byly jsme nadšené z nočního dobrodružství, tak jsme naše nadšení zachytily – ve fotkách.
Večer šla Hanka do práce a Barča na koncert grónských hudebníků – mělo to být reggae. Vrátili jsme se z Esjy později, tak jsem chtěla dojít na koncert po začátku. No přišla jsme na konci – skončili po necelé hodině. Kamarádi, kteří to stihli, byli roztrpčeni. Nebylo to reggae, ale rock a navíc prý nic moc. Tak jsem litovala jen chvilinku.
Neděli jsme tradičně proválely, nakoupily jsme hromadu módy na blešáku za stovku českých korun a těšíme se, až ty nové modely začnem nosit. O víkendu pojedeme do národního parku Snaefellsness, tak zase podáme hlášení. Fotky k tomuto článku najdete zde.
Pokračování...
Další týden přinesl další zážitky hlavně ve škole. V pondělí jsme v rámci předmětu Nature of Iceland and Cultural Legacy (Příroda Islandu a kulturní odkaz) navštívily Culture House. V Culture House je stálá expozice historických textů – rodové ságy, Edda poezie. Expozice je určitě velmi zajímavá pro ságomily a Eddomily (Saša a Martin), jinak se vlastně jedná o výstavu historických knih a textů, u každého z nich je napsáno, o čem se v knize dočtete. My jsme tuto část neshledaly za významně zajímavou, zato druhá část – workshop, to už bylo mnohem zajímavější. Všichni jsme dostali kousek kraví kůže (speciálně připravené na to, aby se na ni mohlo psát) a inkoust připravený přesně podle tradiční receptury jako za dob, kdy se tyto texty psaly. Inkoust je vyroben ze sopečného písku a vařila jej muzejní pedagožka přímo u ní doma v kuchyni – tomu říkáme zápal! Tak jsme všichni dostali kousek kůže, ptačí brko a inkoust podle původní receptury a jali se psát runy, zamilovaná psaníčka, pokusy a opusy na kousky kůže. To bylo bezva. Jo a ještě jedna zajímavá informace, představte si, že na formát cca A3 spotřebujete kůži z celé krávy – psalo se jen na ty nejkvalitnější kusy. Takže lidé, kteří nechali texty zapisovat, museli být velice zámožní – na sepsání Ságy o lidech z Lososího údolí tak bylo třeba kůže z asi osmdesáti krav. No a poslední perlička – občas se stávalo, že se takovéto texty dostaly do ruk lidem, kteří třeba neuměli číst nebo je to nezajímalo, a tak krásné popsané kusy kraví kůže přistřihli a ušili si z nich například bezva košili. To mě teda pobavilo, i když je to samozřejmě kulturní katasrofa. Tolik o stálé expozici, v posledním patře Culture House je v současnosti expozice o vzniku ostrova Surtsey (tento se vynořil nad hladinu v listopadu 1963). Pod mořem byla mega čtyř a půl letá erupce, po jejím skončení se nad mořskou hladinu vynořil ostrov o rozloze 2,7 km2. Ostrov získal jméno po bájném ohnivém obrovi Surtovi, který spálí svět na popel, až dojde k jeho zániku. Vzhledem k tomu, že proces probíhal ve vodě, vznikla hornina velmi málo odolná vůči erozi, takže se ostrov vlivem eroze momentálně rozpíná pouze v 1,4km2. Ale možná pro vás - již ostrova znalé - máme novinku. Dle paní vulkanoložky v Culture House jsou pevniny ve vnitrozemí ostrova odolnější a tudíž ostrov nezanikne, jak se původně předpokládalo. Nám to ale může být šumák, protože ať už zanikne nebo ne, užít si jej můžeme pouze prostřednictvím video a zvukových nahrávek z výbuchu a fotek. Vstup na ostrov je zakázán, ostrov je v pevném rukojmí vědátorů.
Ve středu večer jsme dostaly nabídku, která se neodmítá. Náš boss jel směrem na Sellfoss a Hveragerdi a nabídl nám svezení. No jasně, že jsme to vzaly všema deseti. Ve čtvrtek jsme vyrazili. Potřeboval si něco na hodinku vyřídit v nějaké díře, tak vystoupil z auta a řekl: „Sellfoss je dest kilometrů po téhle silnici, klíčky jsou v autě.“ Chvilku jsme přemýšlely, jestli jako to tak, eee, to tak jako, he uf… Jo. Myslel to tak. Nechal nám auto s koženýma sedačkama a automatickou převodovkou k dispozici. Tak jsme jely. Hanka – zkušená řidička – si s autíčkem po chvíli porozuměla (nutno říci, že jsem se u toho pořádně zapotila). Počasí hnus, Sellfoss je ta nejhorší industriální díra na Islandu (nevíme, proč nás tam Gísli poslal), ale to auto jsme si vychutnaly. Pak jsme vyzvedly Gísliho a ten nás vzal na rodinou farmu svého strýce. No a my zase kousek hlouběji pronikly do tajemství ság a jejich odkazu. Z Islandu je to kamkoliv daleko, již v ságách se lidé neviděli několik let a pak se setkali a navázali tam, kde skončili. Tohle tu funguje dodnes. Gísli naposledy viděl svého strýce jako dvanáctiletý chlapec (dnes ja mu kolem čtyřiceti). Tak prostě strejdovi zavolal, pěkně se představil a připomněl a zamířil na farmu. Na farmě se srdečně přivítali, povídali si o tom, jak se komu z rodiny vede, pohostili nás tradičními pečenými lahůdkami a kávou (bez které Islanďané prostě nefungují) a šli jsme se podívat na ovce, krávy a koně. Paráda. Strašně jsme si to užily a mazlily se s telátkama a koníkama (ovečky se nás trochu bály) a hrály si s pohádkově krásným psíkem. No mimojiné jsme tam pořádně načuchly, ale za zážitky to stálo. Cestou zpět jsme navštívili ještě jednu Gísliho tetu, se kterou se neviděl taky desítky let. Po těchto setkáních vypadal spokojeně. Ještě více, když jsme náš společný výlet okořenili lískooříčkovou čokoládou od Hančiny mamky – to se šéfík oblizoval a my taky. Ještě jsme po všech těch rodinných setkáních našli kousek času, tak nás vzal do geotermální oblasti v okolí městečka Hveragerdi – tam teče i horká řeka a dá se tam přespat zadarmo v chatce bez topení, takže tohle je místo, kam se určitě vrátíme. Cestou tam i zpět jsme si moc fajn s Gíslim povídaly a vůbec ten den měl takovou príma atmosféru a on byl spokojený a my byly spokojený a asi se to sem nedá napsat, bylo to prima přátelské setkání.
V Reykjavíku jsme ještě navštívili termální pláž Nauthólsvík, které je v létě vytápěná termálním pramenem, ale teď v zimě by nás do moře nikdo nedostal, ačkoliv pláž je teda vymakaná – do vody vstupujete po písku přivezeném až z Maroka. Potom nás Gísli vyložil v baru, v baru jsme si zase uvědomily naše postavení a on se začal chovat zase jako šéf. Trošku nezvyk, ale myslíme, že je to tak v pořádku.
Přes víkend probíhal v Reykjavíku tradiční Winter Lights Festival (Festival zimních světel). Program byl naprásknutý, a tak jsme se rozhodly víkend trávit ve městě. Začalo to v pátek ráno, my se zapojily odpoledne. V budově univerzity byl jazzový koncert, různě po městě byly expozice všeho možného, bazény měly světelné show, probíhala muzejní noc, takže jsme procouraly běžně zpoplatněné výstavy zadarmo. Jazz v podání Islanďanů byl lahůdka i pro nás – posluchače začátečníky. Já (Barča) jsem potom mazala do práce a Hanka měla ještě nějaké tři hodinky na trajdání. Tak narazila konečně na tradiční islandskou hudbu (Tomáši Čechu) a tady vám posílá vzorek, jinak pro Tomáše – cd budou vydávat v horizontu dvou měsíců. Jinak to bylo všechno hodně publikovaný, ale vcelku nic moc - co bysme taky chtěly pro těch pár lidí, co tu žije. Po rušné napůl propracované a protancované noci v baru (máme supr DJje z Akureyri – město na severu) jsme se ráno vyhrabaly z pelechu tak akorát, abychom stihly výlet na Videy. Videy je malý ostrůvek kousíček od Reykjavíku – přívoz tam jede asi 6 minut. Videy je turisticky velmi atraktivní místo. Moc teda nevíme proč. My jsme se tam jeli podívat kvůli čedičovým útvarům a Rajské jeskyni (na tu se těšila hlavně Barča, když se někde dozví o jeskyni, musíme tam :-)). Ostrov má člověk prochozený za dvě hodinky – je opravdu malinký. Čedičové útvary jsme asi zaznamenaly a teda nic moc – stejné jako všude jinde. Rajská jeskyně se jmenuje Rajská prý kvůli tomu, že se tam vejdou akorát dva lidi – prostě malá díra v zemi. Na opravdové zajímavosti jsme narazily náhodou. Ačkoliv se o tom nikde nedočtete, to, co na Videy opravdu stojí za vidění je pobřeží. Nevede tam žádná stezka, nepíše o tom žádný průvodce, ale je to to nej. Kromě toho, že samotné pobřeží je krásné, plné zákoutí a překvapení a jeskyněk zajímavějších, než je ta Rajská, můžete se tam potkat s tuleněma. No a nám se zadařilo. Setkání to bylo poněkud plaché a plné napětí, takže jsme ani nedutaly a bohužel nemáme fotky, ale s tuleni jsme byly na vzdálenost dvaceti metrů úplně samy. A ačkoliv jsou to určitě i zvířata plachá, jsou i hodně zvědavá. Tak jsme tam na sebe civěli pěkných pár minut. Pak to tuleně přestalo bavit, tak nám předvedli pár akrobatických kousků a plavali si dál. A my jsme potkaly první tuleně na Islandu, hurá hurá, příště je pozvem na kafe.
Večer jsme v rámci festivalu vyrazily na horu Esja na tradiční světelný pochod. Bylo to príma, z Esjy je bezva výhled na osvětlený Reykjavík a my museli ze zdola vypadat taky hezky – dlouhý had světýlek lidí stoupajících k vrcholu. Těšily jsme se na vrchol, bohužel informace v letáku byly poněkud zkreslené. Na vrchol jsme se nedostali a někde v tom nejmrtvějším bodě bez jakéhokoliv náznaku výhledu nám organizátoři oznámili, že to je ono a jdeme dolů. Cože? Já (Barča) a kamarádka Alex (USA) jsme se hecly a rozhodly se vyškrábat na nejbližší kopeček s výhledem a prohlásit jej za vrchol. Hanku a Dominika (Austrálie) jsme nechaly dole (a my je pěkně proklínali, protože výprava mezitím udělala čelem zvad a my tam stáli jak trubky a čekali na ty dvě). Po přímém strmém výstupu tradičně mimo jakoukoliv cestu jsme našly hromadu šutrů s bezva výhledem. Byly jsme nadšené z nočního dobrodružství, tak jsme naše nadšení zachytily – ve fotkách.
Večer šla Hanka do práce a Barča na koncert grónských hudebníků – mělo to být reggae. Vrátili jsme se z Esjy později, tak jsem chtěla dojít na koncert po začátku. No přišla jsme na konci – skončili po necelé hodině. Kamarádi, kteří to stihli, byli roztrpčeni. Nebylo to reggae, ale rock a navíc prý nic moc. Tak jsem litovala jen chvilinku.
Neděli jsme tradičně proválely, nakoupily jsme hromadu módy na blešáku za stovku českých korun a těšíme se, až ty nové modely začnem nosit. O víkendu pojedeme do národního parku Snaefellsness, tak zase podáme hlášení. Fotky k tomuto článku najdete zde.
Pokračování...
sobota 7. února 2009
Česko-kanadská expedice na vrchol Botnssúlur a k vodopádu Glymur
Expedice byla úspěšná. Dvě Češky a jeden Kanaďan stanuli na vrcholu islandského kopečku Botnssúlur (1095m) dne 5. února 2009 zhruba v jednu hodinu odpoledne. Vzhledem k tomu, že se nedrželi jakékoliv cesty ani jejího náznaku, lze celou výpravu považovat za prvovýstup. Vzhledem k přízni počasí a jiným okolnostem (vůle, paličatost, mezkovitost, ješitnost, predátorství, zabejčení a neschopnost přistoupit k porážce) se členům výpravy podařilo cestou zpět tečnout nejvyšší vodopád na Islandu – Glymur (198m).
Ale pěkně od začátku. Vzhledem k našim zkušenostem předchozím s ostatními studenty – cestovateli (kromě těch českých, ale chceme raději poznávat cizince), jsme se rozhodly převzít iniciativu do vlastních rukou a organizovat si výlety samy s tím, že vždy někomu nabídneme účast. Dřív než by někdo jiný něco zorganizoval, roztály by na Islandu ledovce v důsledku globálního oteplování. Ve středu jsme zjistily, že čtvrteční studijní program je možné přesunout na víkend (či spíše neurčito), a tak jsme se rozhodly naplánovat výlet. (Naši učitelé z domovské univerzity nás asi roztrhnou jak hady, ale přísaháme, že občas i studujeme.) Naplánovaly jsme si lázeňský výlet do termální oblasti Seltún, Krísavýk a těšily jsme se na přírodní horké prameny a bezvadně probenďený den. Ale vše se otočilo o 180stupňů, když jsme se dozvěděly ze serveru o stavu silnic, že cesta do této oblasti je jen velmi těžko přístupná a je velmi nepravděpodobné, že bychom se tam dostaly stopem (autobus tam teď nejezdí). Tak jsme naplánovaly dobrodružství o takových 50°C ledovější, než termální voda – výlet na Glymur. Ten nám od minulého týdne nedal spát a my jsme to tam chtěly zdolat. Obeslaly jsme všechny kámoše a hledaly jsme parťáka na cestu. Výběrové řízení vyhrál Kanaďan/Američan Brad hned ze dvou důvodů – je to napůl Kanaďan a ti bývají jako hodně drsní a byl jediný, kdo se nám ozval zpět.
Večer jsme kontaktovaly našeho islandského kámoše Samsona, který nás minulé úterý vzal stopem od Glymuru až téměř domů. Stejně jako ostatní lidé (náš šéf v práci, dámy na turistických informacích, spolužáci) si ťukal na čelo, když jsme mu sdělily náš plán, ale do fjördu nás vzal. Sraz v sedm hodin ráno na druhém konci města. Ooooooo ráno bylo těžké, o to těžší, že Hanka mě zase týrala svým tradičním ranním optimismem, nemám ráda ranní optimismus a Hanka je opravdový extrém a dokáže mi ráno pořádně rozpumpovat písty, tak jsem se nakonec taky probudila. Dle předpovědi počasí nás čekal slunečný den vykoupený mínus 10°C. Pořádně jsme se vybavily na cestu, byly jsme připravené na pořádnou kosu. O to větším překvapením pro nás byl Brad, který si na výpravu vzal supr prodyšné tenisky. No zatím jsme tomu nevěnovaly tolik pozornosti, jiný Kanaďan s sebou na Islandu jako třeba vůbec nemá dlouhé kalhoty, chodí prostě v šortkách – jsou tvrdí. Samson pro nás přijel na smluvené místo, cestu v autě jsme střídavě prozívali a prochrněli (všichni tři), ale zaručeně jsme se probrali po příjezdu do fjördu.
Těžký okamžik, ostatně stejně jako minule – zima, tma, ticho, úplné ticho, nikdo nikde, hory, voda, Samson se pro nás vrátí až v šest večer. Bylo po osmé ráno. Ježkovy zraky, co jsme si to zas vymyslely… těžký okamžik. Samozřejmě jsme byly domluvené se Samsonem, že kdyby něco, že se pro nás vrátí dřív, mohly bychom kontaktovat i šéfa, který si o nás pravidelně dělá starosti – ten by pro nás přijel tím supr autem s velkýma kolama. Ale my tyhle těžký okamžiky známe a víme, že to jediné, co člověk musí udělat, je jednat. Dali jsme se do pohybu – vpřed, dle naplánované trasy podél řeky a do hor. Za chvíli nám bylo tepleji, za další chvíli začalo pomalinku svítat, ranní krize zažehnána. Přímo před nosem se nám tyčil náš cíl – hora Botnssúlur. Nevypadalo to tak zle, nevypadalo to tak vysoko a my si věřili, že ještě cestou zpět zmákneme jiný vrchol. No, bylo to zlé a bylo to docela vysoko a hlubokým sněhem a cestu (jako již tradičně na Islandu) jsme okamžitě ztratili, zbyla nám intuice, odhodlání a cíl – to stačí. V těch nejméně příjemných úsecích jsem sebrala síly a oplatila se Hance, dostala ode mě takovou dávku optimismu, že se nakonec na předvrchol vyškrábala jako první Tam jsme si dali oběd a pokračovali na vrchol po hřebenu. Úsilí velké, ale stálo to za to, nahoře jsme se radovali dlouho – počasíčko jako malovaný a bezvětří a občas na nás dosáhly nějaký ty sluneční paprsky a tak bylo i docela teplíčko.
Měli jsme ještě dost času, tak jsme se cestou zpátky chtěli zastavit k vodopádu Glymur a pořádně si jej prohlédnout z druhé strany. Vydali jsme se na sestup. Tady víc než kde jinde bylo znát, jak jsou vzdálenosti v horách matoucí. Sestup byl docela dlouhý. Navíc teda to Brad s těma teniskama vážně podcenil, dost mu to klouzalo a my jej kolikrát tahaly z nějakýho dolíku, kam zajel po zadku. Dovolím si takovou malou vsuvku – s jistotou mohu konstatovat, že já a Hanka ačkoliv se tu pouštíme do velkých akcí jsme perfektně připraveny co se týká vybavení. Zatím nejlépe ze všech cestovatelů, které jsme tu potkaly. Možná by si někdo mohl pomyslet, že na ty naše akcičky jsme to poněkud přehnaly. My si ale každou další zkušeností ověřujeme, že naše boty, oblečení, karimatky, spacáky, stan, hole, nahřívátka, vařič, batohy, jsou opravdu velkými pomocníky při našich výpravách. A ačkoliv nás to všechno stálo hodně peněz, nelitujeme a doporučujeme takhle dobře zainvestovat všem. Ona třeba jen taková nafukovací karimatka může nést ten rozdíl mezi tím vyspat se a nevyspat se (a to jsme si ověřily na Heimaey) - to je rozdíl v komfortu, ale takové oblečení a boty – tam už může být rozdíl v bezpečí a nebezpečí (jako třeba právě při sestupu z Botnssúlur).
Tak zpátky k naší cestě. Sestoupili jsme tedy na úpatí hory Hvalfell a po tomto jsme se blížili směrem k vodopádu. Krajina byla hodně členitá, takže jsme furt lezli nahoru dolu nahoru dolu a vždy když jsme se plazili nahoru, jsme se modlili, abychom už byli blízko vodopádu. Kolikrát jsme si říkali, jestli jsme už kolem něj neprošli nebo tak. No, nyní už víme, že tento vodopád by člověk asi neminul. Je to vobrovskej, burácející, monumentální kus vodoledu v obrovské, nebezpečně vyhlížející průrvě. Až když jsme ho spatřily, uvědomily jsme si (my dvě s Hankou), že to co jsme viděly minule, bylo jen vedlejší rameno a pravý vodopád vidíme teprve teď. Paráda, stálo za to se sem vrátit. Fotili jsme nepřetržitě asi patnáct minut (není jednoduché nafotit ten rachot padající vody), a pak jsme se s největší nechutí odlepili od vyhlídky a vydali se velmi svižným tempem směr fjörd na sraz se Samsonem. Cestou jsme krosli zamrzlou řeku nad vodopádem a známou (již minule prošláplou) cestou jsme se vydali na místo srazu. Zážitky velké, my nezapomenem na Brada, on nezapomene na nás a možná v budoucnu, až si pořídí pořádnou obuv, se zas někam společně vypravíme. V autě nám Samson pořádně zatopil, my se mrkli do mapy a zjistili, že máme v nohách dobrých dvacet kiláků a těšili jsme se na horkou sprchu a horkej čaj. Bohužel, pouze pro Brada. Cestou nám zavolal Gísli (šéf), že by pro nás měl nějakou prácičku na večer, kdybychom chtěly. My jsme teda moc nechtěly, ale vůně peněz nás zlákala. No tak jsme po tom promrzlém dni dostaly kupu plakátů a další dvě hodiny jsme mrzly ve městě a vylepovaly plakáty. No, potřebujeme, aby do baru chodilo hodně lidí, abysme měly práci, tak jsme byly rády, že jsme se o propagaci postaraly osobně. Pak už jenom domů, odměnily jsme se Skyrem s hodně marmoškou a horkým sladkým čajem, horká sprcha, becherovka, multivitamín a do hajan – snít o dalším dobrodružství…
Fotky k tomuto článku najdete zde. Omlouváme se všem, kterým prohlížení fotek přijde zdlouhavé, ale my jsme při tom mazání a vybírání fotek byly vážně úplně vyřízený – máme tolik fotek a je tak těžké vybrat ty zajímavé…
Pokračování...
Ale pěkně od začátku. Vzhledem k našim zkušenostem předchozím s ostatními studenty – cestovateli (kromě těch českých, ale chceme raději poznávat cizince), jsme se rozhodly převzít iniciativu do vlastních rukou a organizovat si výlety samy s tím, že vždy někomu nabídneme účast. Dřív než by někdo jiný něco zorganizoval, roztály by na Islandu ledovce v důsledku globálního oteplování. Ve středu jsme zjistily, že čtvrteční studijní program je možné přesunout na víkend (či spíše neurčito), a tak jsme se rozhodly naplánovat výlet. (Naši učitelé z domovské univerzity nás asi roztrhnou jak hady, ale přísaháme, že občas i studujeme.) Naplánovaly jsme si lázeňský výlet do termální oblasti Seltún, Krísavýk a těšily jsme se na přírodní horké prameny a bezvadně probenďený den. Ale vše se otočilo o 180stupňů, když jsme se dozvěděly ze serveru o stavu silnic, že cesta do této oblasti je jen velmi těžko přístupná a je velmi nepravděpodobné, že bychom se tam dostaly stopem (autobus tam teď nejezdí). Tak jsme naplánovaly dobrodružství o takových 50°C ledovější, než termální voda – výlet na Glymur. Ten nám od minulého týdne nedal spát a my jsme to tam chtěly zdolat. Obeslaly jsme všechny kámoše a hledaly jsme parťáka na cestu. Výběrové řízení vyhrál Kanaďan/Američan Brad hned ze dvou důvodů – je to napůl Kanaďan a ti bývají jako hodně drsní a byl jediný, kdo se nám ozval zpět.
Večer jsme kontaktovaly našeho islandského kámoše Samsona, který nás minulé úterý vzal stopem od Glymuru až téměř domů. Stejně jako ostatní lidé (náš šéf v práci, dámy na turistických informacích, spolužáci) si ťukal na čelo, když jsme mu sdělily náš plán, ale do fjördu nás vzal. Sraz v sedm hodin ráno na druhém konci města. Ooooooo ráno bylo těžké, o to těžší, že Hanka mě zase týrala svým tradičním ranním optimismem, nemám ráda ranní optimismus a Hanka je opravdový extrém a dokáže mi ráno pořádně rozpumpovat písty, tak jsem se nakonec taky probudila. Dle předpovědi počasí nás čekal slunečný den vykoupený mínus 10°C. Pořádně jsme se vybavily na cestu, byly jsme připravené na pořádnou kosu. O to větším překvapením pro nás byl Brad, který si na výpravu vzal supr prodyšné tenisky. No zatím jsme tomu nevěnovaly tolik pozornosti, jiný Kanaďan s sebou na Islandu jako třeba vůbec nemá dlouhé kalhoty, chodí prostě v šortkách – jsou tvrdí. Samson pro nás přijel na smluvené místo, cestu v autě jsme střídavě prozívali a prochrněli (všichni tři), ale zaručeně jsme se probrali po příjezdu do fjördu.
Těžký okamžik, ostatně stejně jako minule – zima, tma, ticho, úplné ticho, nikdo nikde, hory, voda, Samson se pro nás vrátí až v šest večer. Bylo po osmé ráno. Ježkovy zraky, co jsme si to zas vymyslely… těžký okamžik. Samozřejmě jsme byly domluvené se Samsonem, že kdyby něco, že se pro nás vrátí dřív, mohly bychom kontaktovat i šéfa, který si o nás pravidelně dělá starosti – ten by pro nás přijel tím supr autem s velkýma kolama. Ale my tyhle těžký okamžiky známe a víme, že to jediné, co člověk musí udělat, je jednat. Dali jsme se do pohybu – vpřed, dle naplánované trasy podél řeky a do hor. Za chvíli nám bylo tepleji, za další chvíli začalo pomalinku svítat, ranní krize zažehnána. Přímo před nosem se nám tyčil náš cíl – hora Botnssúlur. Nevypadalo to tak zle, nevypadalo to tak vysoko a my si věřili, že ještě cestou zpět zmákneme jiný vrchol. No, bylo to zlé a bylo to docela vysoko a hlubokým sněhem a cestu (jako již tradičně na Islandu) jsme okamžitě ztratili, zbyla nám intuice, odhodlání a cíl – to stačí. V těch nejméně příjemných úsecích jsem sebrala síly a oplatila se Hance, dostala ode mě takovou dávku optimismu, že se nakonec na předvrchol vyškrábala jako první Tam jsme si dali oběd a pokračovali na vrchol po hřebenu. Úsilí velké, ale stálo to za to, nahoře jsme se radovali dlouho – počasíčko jako malovaný a bezvětří a občas na nás dosáhly nějaký ty sluneční paprsky a tak bylo i docela teplíčko.
Měli jsme ještě dost času, tak jsme se cestou zpátky chtěli zastavit k vodopádu Glymur a pořádně si jej prohlédnout z druhé strany. Vydali jsme se na sestup. Tady víc než kde jinde bylo znát, jak jsou vzdálenosti v horách matoucí. Sestup byl docela dlouhý. Navíc teda to Brad s těma teniskama vážně podcenil, dost mu to klouzalo a my jej kolikrát tahaly z nějakýho dolíku, kam zajel po zadku. Dovolím si takovou malou vsuvku – s jistotou mohu konstatovat, že já a Hanka ačkoliv se tu pouštíme do velkých akcí jsme perfektně připraveny co se týká vybavení. Zatím nejlépe ze všech cestovatelů, které jsme tu potkaly. Možná by si někdo mohl pomyslet, že na ty naše akcičky jsme to poněkud přehnaly. My si ale každou další zkušeností ověřujeme, že naše boty, oblečení, karimatky, spacáky, stan, hole, nahřívátka, vařič, batohy, jsou opravdu velkými pomocníky při našich výpravách. A ačkoliv nás to všechno stálo hodně peněz, nelitujeme a doporučujeme takhle dobře zainvestovat všem. Ona třeba jen taková nafukovací karimatka může nést ten rozdíl mezi tím vyspat se a nevyspat se (a to jsme si ověřily na Heimaey) - to je rozdíl v komfortu, ale takové oblečení a boty – tam už může být rozdíl v bezpečí a nebezpečí (jako třeba právě při sestupu z Botnssúlur).
Tak zpátky k naší cestě. Sestoupili jsme tedy na úpatí hory Hvalfell a po tomto jsme se blížili směrem k vodopádu. Krajina byla hodně členitá, takže jsme furt lezli nahoru dolu nahoru dolu a vždy když jsme se plazili nahoru, jsme se modlili, abychom už byli blízko vodopádu. Kolikrát jsme si říkali, jestli jsme už kolem něj neprošli nebo tak. No, nyní už víme, že tento vodopád by člověk asi neminul. Je to vobrovskej, burácející, monumentální kus vodoledu v obrovské, nebezpečně vyhlížející průrvě. Až když jsme ho spatřily, uvědomily jsme si (my dvě s Hankou), že to co jsme viděly minule, bylo jen vedlejší rameno a pravý vodopád vidíme teprve teď. Paráda, stálo za to se sem vrátit. Fotili jsme nepřetržitě asi patnáct minut (není jednoduché nafotit ten rachot padající vody), a pak jsme se s největší nechutí odlepili od vyhlídky a vydali se velmi svižným tempem směr fjörd na sraz se Samsonem. Cestou jsme krosli zamrzlou řeku nad vodopádem a známou (již minule prošláplou) cestou jsme se vydali na místo srazu. Zážitky velké, my nezapomenem na Brada, on nezapomene na nás a možná v budoucnu, až si pořídí pořádnou obuv, se zas někam společně vypravíme. V autě nám Samson pořádně zatopil, my se mrkli do mapy a zjistili, že máme v nohách dobrých dvacet kiláků a těšili jsme se na horkou sprchu a horkej čaj. Bohužel, pouze pro Brada. Cestou nám zavolal Gísli (šéf), že by pro nás měl nějakou prácičku na večer, kdybychom chtěly. My jsme teda moc nechtěly, ale vůně peněz nás zlákala. No tak jsme po tom promrzlém dni dostaly kupu plakátů a další dvě hodiny jsme mrzly ve městě a vylepovaly plakáty. No, potřebujeme, aby do baru chodilo hodně lidí, abysme měly práci, tak jsme byly rády, že jsme se o propagaci postaraly osobně. Pak už jenom domů, odměnily jsme se Skyrem s hodně marmoškou a horkým sladkým čajem, horká sprcha, becherovka, multivitamín a do hajan – snít o dalším dobrodružství…
Fotky k tomuto článku najdete zde. Omlouváme se všem, kterým prohlížení fotek přijde zdlouhavé, ale my jsme při tom mazání a vybírání fotek byly vážně úplně vyřízený – máme tolik fotek a je tak těžké vybrat ty zajímavé…
Pokračování...
Trocha informací o studentech a o studiu
Protože blog začíná vypadat podezřele a pár přátel se nás ptalo, zda-li tady jako vůbec studujeme, doplňujeme info i o zážitky z lavic.
Kurz dramatické výchovy a skupinové dynamiky, který absolvujeme pod hlavičkou univerzity, je pro nás velkým zklamáním. Na tomto kurzu bychom viděly zásadní nedostatky zejména v metodách a technikách dramatické výchovy a ve skupinové dynamice a dynamice naší paní učitelky (tato želva by Achyla rozhodně nedoběhla) . Kromě těchto nedostatečných prvků kurz nic jiného nanabízí. Bohužel paní učitelka již zaznamenala náš rezervovaný postoj k myším tanečkům, přihlouplým hrám a jejímu vedení celého kurzu. Proto během poslední hodiny jsme já a hlavně Hanka zůstaly odříznuté od výkladu. Paní učitelka si stoupla tak, že jsme místo občasného kontaktu s jejími zraky udržovaly stálý kontakt s její zadnicí. Moc nás to ale nemrzí, pravděpodobně jsme přišly o nějaké cenné doporučení, třeba doporučení o tom, že by učitel měl udržovat oční kontakt se všemi žáky ve třídě… Takže toliko k tomuto kurzu. Dramkaři, chcete-li na Islandu dělat nějaké drama kurzy, vyhněte se obloukem lektorce s iniciály J.F.O.
Barča se ale rozhodla, že tohle není poslední setkání s dramkou tady na ostrově a že tu najde ukrytou kvalitu. A protože, jak už jsme několikrát zdůraznily, energie investovaná se vždy vrátí, občas obloukem, ale vrátí, zadařilo se. Barča si zaregistrovala kurz Teaching Practise (Učitelská praxe) a poté, co několikrát oslovila garanta předmětu s tím, že chce dělat dramku a nejlépe dramaterapii a že učit angličtinu nebude ani náhodou, šlo to. Garant předmětu Sígridur Petrusdóttir (je s ní fakt bezva domluva) se taky zabejčila a praxi zprostředkovala. Praxi dělám na škole Hágaskoli – to je škola pro žáky 7., 8., 9., a 10. ročníku. Pan ředitel je osvícenec a celá škola má bezvadnou atmosféru a je nabita podněty pro studenty a i pro mě (Barču). Škola je prorostlá do všemožných dalších projektů, má obrovskou nabídku volnočasových aktivit pro děcka a studenti tam klidně tráví i sobotu a neděli. Spolužáci moji čeští, našla jsem ji, Zdravá škola existuje!!!
Ve škole učí dramku Sigga Birna – jedna ze dvou dramaterapeutů na Islandu. Učí jak obligatorní část výuky pro 7. a 8. ročníky, tak neobligatorní pro 9. a 10. ročníky. Má kompletně srovnané a vytvořené své vlastní osnovy. O víkendech dělá s děckama ze školy muzikál a když neučí, pracuje jako dramaterapeut také při škole. Studovala všemožně po světě, hlavně v New Yorku. Její styl vedení se dá dost přiblížit stylu Idy Kelarové (česká zpěvačka, velmi svérazně pracuje s romskou mládeží). Zatím jsem byla čtyřikrát na náslechu a jsem nadšená – chtěla bych jednou pracovat podobným stylem. Kromě toho, že setkání s ní jako s osobností je něco velkého, líbí se mi, že mi strká postupně do rukou různé knihy a vede mě při jejich studiu, během následujícího měsíce mi slíbila, že si na sebe uděláme půl dne a ona mi poskytne a vysvětlí své osnovy a pomůže mi sestavit hodiny, na nichž mi bude dělat supervizi, také mi pomůže proniknout do skupinové dynamiky, kterou ona sama má ve svých hodinách brilantní. Jestli to půjde tak, jak to vypadá, tak mě to bude stát neuvěřitelného času, ale bude to důležitý mezník v mým študýru. (Za článkem je odkaz na pár fotek, bohužel ale ve většině hodin probíhá dramaterapie a Sigga (lektorka) si nepřeje, aby byly tyto okamžiky dokumentovány.)
Jinak řečeno, Barča došla domů úplně vyřízená, nadšená, zdeptaná. Takže se i já pokusím udělat si na této škole pár náslechů a třeba nás to obě někam pošoupne.
Pošoupnout situaci se pokoušejí i studentské politické strany. Poslední týden to na univerzitě vřelo, Röskva (levice) a Vaka (pravice) se pokoušely získat si přízeň voličů, každý den jste mohli na chodbách potkat předvolební stánky s letáčky a občerstvením, poslední víkend před volbami se konaly party se zlevněným, nebo rovnou volným pivem.
A kvůli čemu taková aktivita? Na Islandu studuje více než 30 000 obyvatel, což je desetina všech Islanďanů, tedy docela silná skupina. Zvolení studenti se dostanou do Student Councilu, zástupce všech studentů. Mají zástupce na všech úrovních ve vládě, mohou konzultovat s ministry vzdělání i jinými úředníky a prosazovat své názory, mimojiné i zvýšení péče o zahraniční studenty a možnost výjezdu Islanďanů.
Volby nakonec vyhrála Vaka, s rozdílem asi 4 procent, tedy necelých 200 voličů. Situace se tak obrátila, zdá se, že se student council nyní bude mnohem více zabývat malými potřebami studentů a angažování se v opravdových politických záležitostech přenechá těm dostudovaným. Zde najdete snímky z předvolebních párty, z naší univerzitní dramky a Bařiné praxe.
Video Myšího tanečku naší učitelky na univerzitě najdete zde. Varování: shlédnutí tohoto videa může přivést naše učitele z domovské univerzity k záchvatům slabosti...
Pokračování...
Kurz dramatické výchovy a skupinové dynamiky, který absolvujeme pod hlavičkou univerzity, je pro nás velkým zklamáním. Na tomto kurzu bychom viděly zásadní nedostatky zejména v metodách a technikách dramatické výchovy a ve skupinové dynamice a dynamice naší paní učitelky (tato želva by Achyla rozhodně nedoběhla) . Kromě těchto nedostatečných prvků kurz nic jiného nanabízí. Bohužel paní učitelka již zaznamenala náš rezervovaný postoj k myším tanečkům, přihlouplým hrám a jejímu vedení celého kurzu. Proto během poslední hodiny jsme já a hlavně Hanka zůstaly odříznuté od výkladu. Paní učitelka si stoupla tak, že jsme místo občasného kontaktu s jejími zraky udržovaly stálý kontakt s její zadnicí. Moc nás to ale nemrzí, pravděpodobně jsme přišly o nějaké cenné doporučení, třeba doporučení o tom, že by učitel měl udržovat oční kontakt se všemi žáky ve třídě… Takže toliko k tomuto kurzu. Dramkaři, chcete-li na Islandu dělat nějaké drama kurzy, vyhněte se obloukem lektorce s iniciály J.F.O.
Barča se ale rozhodla, že tohle není poslední setkání s dramkou tady na ostrově a že tu najde ukrytou kvalitu. A protože, jak už jsme několikrát zdůraznily, energie investovaná se vždy vrátí, občas obloukem, ale vrátí, zadařilo se. Barča si zaregistrovala kurz Teaching Practise (Učitelská praxe) a poté, co několikrát oslovila garanta předmětu s tím, že chce dělat dramku a nejlépe dramaterapii a že učit angličtinu nebude ani náhodou, šlo to. Garant předmětu Sígridur Petrusdóttir (je s ní fakt bezva domluva) se taky zabejčila a praxi zprostředkovala. Praxi dělám na škole Hágaskoli – to je škola pro žáky 7., 8., 9., a 10. ročníku. Pan ředitel je osvícenec a celá škola má bezvadnou atmosféru a je nabita podněty pro studenty a i pro mě (Barču). Škola je prorostlá do všemožných dalších projektů, má obrovskou nabídku volnočasových aktivit pro děcka a studenti tam klidně tráví i sobotu a neděli. Spolužáci moji čeští, našla jsem ji, Zdravá škola existuje!!!
Ve škole učí dramku Sigga Birna – jedna ze dvou dramaterapeutů na Islandu. Učí jak obligatorní část výuky pro 7. a 8. ročníky, tak neobligatorní pro 9. a 10. ročníky. Má kompletně srovnané a vytvořené své vlastní osnovy. O víkendech dělá s děckama ze školy muzikál a když neučí, pracuje jako dramaterapeut také při škole. Studovala všemožně po světě, hlavně v New Yorku. Její styl vedení se dá dost přiblížit stylu Idy Kelarové (česká zpěvačka, velmi svérazně pracuje s romskou mládeží). Zatím jsem byla čtyřikrát na náslechu a jsem nadšená – chtěla bych jednou pracovat podobným stylem. Kromě toho, že setkání s ní jako s osobností je něco velkého, líbí se mi, že mi strká postupně do rukou různé knihy a vede mě při jejich studiu, během následujícího měsíce mi slíbila, že si na sebe uděláme půl dne a ona mi poskytne a vysvětlí své osnovy a pomůže mi sestavit hodiny, na nichž mi bude dělat supervizi, také mi pomůže proniknout do skupinové dynamiky, kterou ona sama má ve svých hodinách brilantní. Jestli to půjde tak, jak to vypadá, tak mě to bude stát neuvěřitelného času, ale bude to důležitý mezník v mým študýru. (Za článkem je odkaz na pár fotek, bohužel ale ve většině hodin probíhá dramaterapie a Sigga (lektorka) si nepřeje, aby byly tyto okamžiky dokumentovány.)
Jinak řečeno, Barča došla domů úplně vyřízená, nadšená, zdeptaná. Takže se i já pokusím udělat si na této škole pár náslechů a třeba nás to obě někam pošoupne.
Pošoupnout situaci se pokoušejí i studentské politické strany. Poslední týden to na univerzitě vřelo, Röskva (levice) a Vaka (pravice) se pokoušely získat si přízeň voličů, každý den jste mohli na chodbách potkat předvolební stánky s letáčky a občerstvením, poslední víkend před volbami se konaly party se zlevněným, nebo rovnou volným pivem.
A kvůli čemu taková aktivita? Na Islandu studuje více než 30 000 obyvatel, což je desetina všech Islanďanů, tedy docela silná skupina. Zvolení studenti se dostanou do Student Councilu, zástupce všech studentů. Mají zástupce na všech úrovních ve vládě, mohou konzultovat s ministry vzdělání i jinými úředníky a prosazovat své názory, mimojiné i zvýšení péče o zahraniční studenty a možnost výjezdu Islanďanů.
Volby nakonec vyhrála Vaka, s rozdílem asi 4 procent, tedy necelých 200 voličů. Situace se tak obrátila, zdá se, že se student council nyní bude mnohem více zabývat malými potřebami studentů a angažování se v opravdových politických záležitostech přenechá těm dostudovaným. Zde najdete snímky z předvolebních párty, z naší univerzitní dramky a Bařiné praxe.
Video Myšího tanečku naší učitelky na univerzitě najdete zde. Varování: shlédnutí tohoto videa může přivést naše učitele z domovské univerzity k záchvatům slabosti...
Pokračování...
Nová soutěž o kalendář z Islandu
Máme pro vás připravený supr skvělý kalendář s islandskými vodopády. Vaším úkolem je zjistit, co je toto za plastiku. Plastika se nachází na ostrově Heimaey v souostroví Vestmannaeyjar. Zajímá nás co je to zač a kdo to udělal. Tak si proložte aktivity nějakým goooooooooglením. Vsadím se, že nejrychleji to vygoooooglí moje babička Lotynka a děda Jára. No uvidíme. Kalendář je parádní je sice na rok 2009, ale komu tady záleží na čase:-)
Pokračování...
Pokračování...
pátek 6. února 2009
Z ostrova na ostrovy a zase zpět
Po probdělé a lehce proflámované noci jsme se v neděli ráno probouzely jen s největším úsilím. Lehce zmatené a stále ještě slepenýma očima jsme naházely do batohů vybavení a se zpožděním, jako ostatně docela často, vyrazily směr autobusové nádraží. Tam jsme zjistily, že někde došlo k dezinformaci a jsme tam vlastně o hodinu dřív. To se nám stane málokdy, takže jsme si to vychutnaly a užily.
Poté už dorazili naši spolucestovatelé, spolužáci především z Kanady, Austrálie a USA. Vypadali podobně jako my, sice spali o tu hodinku déle, v autobuse směr Porlákshofn jsme ale zalomili všichni. V Porlákshofn nás trochu probudil problém jak koupit jízdenky na loď, ale vše klapalo tak hladce, že jsme si brzy, jakmile zmizela z dohledu země a nás přestalo bavit čekat na velryby, zalezly do cinema room na lodi a za zatemněnými okny brzy usnuly.
Doopravdy nás probudil až blížící se Vestmannaeyjar. Některé teda i nepříjemné houpání lodi.
Posledních dvacet minut jsme byli ale na palubě všichni a v nádherném počasí si užívali možnost namířit fotaparát kamkoliv a pořídit skvělou fotografii. Vestmannaeyjar, souostroví sopečného původu asi 11 000 let staré, tvoří patnáct ostrůvků kousek od jihozápadního pobřeží Islandu. Největší a jediný obydlený je ostrov Heymaey, žije tu asi 4000 lidí, většinou rybáři. Kromě městečka, zabírajícího asi třetinu z celkové plochy 13 km², se tu nachází letiště, dvě sopky, poměrně čerstvé lávové pole (poslední výbuch roku 1973), meteo a vulcanologická stanice a v létě jedna z největších kolonií papuchálků a jiného ptactva.
Za zmínku stojí ještě sousední ostrov Surtsey, který se ráčil vyklubat z mořských vln před 50 lety, tedy mezi roky 1963 až 1967. Od té doby funguje jako vědecká pozorovatelna vývoje osidlování úplně nové krajiny.
Po přistání začali naši spolužáci mírně zmateně hledat ubytování. Kupodivu tu nenašli nic moc levného (levnější ubytování se dá sehnat jen v případě, že s sebou máte spacák a potřebujete jen lůžko) a tak byli ti, co vyrazili doopravdy jen s fotoaparátem, trochu překvapení. Využily jsme zmatku, vybraly si vhodný doprovod (Australan Dominik), zkontaktovaly druhou českou výpravu (právě na odjezdu), vybavily Domouše jejich spacákem a karimatkou, předaly mu tu nejtěžší bagáš a všichni tři vyrazili směr sopka Eldfell.
Vzaly jsme to, pravda trochu neplánovaně, přes nové lávové pole, takže jsme si cestou prohlédly i hřbitov domů, zasypaných popelem při poslední erupci. Nad každým domem se nachází něco jako křížek se jménem - vzpomínka a označení, kde kopat.
Sopka Eldfell se objevila zcela nenadále jednou v noci před třiceti lety a přestože už asi řekla svoje, najdou se na vrcholu místečka, která stále hřejí a kde si můžete třeba ohřát tousta:-)
Nadšení jsme se probrodili sněhem zpátky do údolí a vydali s na jih, kde na nejzazším cípu ostrova měla být naše noclehárna - chatka pro pozorování ptáků. V podstatě to je jen slabě zakrytý přístřešek proti dešti a větru, my si ale uvnitř ještě postavili stan a dokázaly bychom tak i přemluvit kdejaký teploměr k tomu, aby se pohnul z mínusových hodnot směrem nad nulu. Večeře - čínské nudle, toust a jablko a čaj (vodu jsme získali rozpuštěním sněhu), nebyla nijak ohromující, ale zahřála nás. Pak jsme se ještě rozehřáli trochou pohybu (spacáková rozcvička), vzdaly neustálé vyhlížení polární záře a pokusily se usnout a modlili se až do rána, aby se nám nechtělo na malou (vydrželi jsme všichni). Nám dvěma holkám to šlo docela dobře, vybavení se osvědčilo, zato Dominik klepal kosu. Nejlépe se nám spalo k ránu, nebo vlastně po ránu, kdy se teplota ještě trochu zvedla a my zahodili veškerá odhodlání vstát s východem slunce, sladce spali a vypakovali až k jedenácté. Právě tak akorát, abychom potkali jednoho ze spolucestujích (Francouz na dovolené, měl jen peněženku a foťák). tak jsme druhý den cestovali společně s Francouzem, prolezli jsme poloostrůvek, na kterém byla naše noclehárna a začali se podél západního pobřeží vracet zpátky do města. Možná jsme ani nepotkali nic zajímavého, pár ovcí, islandské koníky, pobřeží plné lávového písku a burácejcích vln, zvláštní rostlinky a sušárnu rybích hlav (dle rychlého propočtu asi 250 000 hlav). Pak už jen úžasné výhledy na moře, na okolní ostrovy, na ptačí hejna a lodě kolem.
V městečku nám už nezbývalo moc času, takže Barča udělala ten nejlepší stop za celý měsíc a přemluvila dva opraváře, aby nás zavezli co nejblíže k druhé sopce, Helgafellu. Australan na to čučel jak blázen - snad stopoval poprvé v životě. No jisté je, že finanční opatrnost nás činí kreativnějšímy. Výstupem na sopku jsme pokořili veškeré rekordy, trvalo nám to asi pět minut. Navrch jsme se doplazili zadýchaní a utahaní, ale nejspokojenější na světě. Pak už jen rychlá obhlídka po vrcholku vulkánu, několik dobyvatelských fotek a rychlý sešup do údolí a k lodi.
Tam jsme potkali zbytek výpravy, užili si to také po svém, my bychom své zážitky neměnily.
Pár odjíždějících fotek a pak už zasloužený odpočinek v cinema room. V přístavu na tom trochu větším ostrově (míněn island) Barča ještě přemluvila jednoho dědu, aby nás vzal do Reykjavíku autem, takže jsme dojeli domů zdarma a dříve než zbytek výpravy autobusem. Fotky k tomuto čláku najdete zde
Pokračování...
Poté už dorazili naši spolucestovatelé, spolužáci především z Kanady, Austrálie a USA. Vypadali podobně jako my, sice spali o tu hodinku déle, v autobuse směr Porlákshofn jsme ale zalomili všichni. V Porlákshofn nás trochu probudil problém jak koupit jízdenky na loď, ale vše klapalo tak hladce, že jsme si brzy, jakmile zmizela z dohledu země a nás přestalo bavit čekat na velryby, zalezly do cinema room na lodi a za zatemněnými okny brzy usnuly.
Doopravdy nás probudil až blížící se Vestmannaeyjar. Některé teda i nepříjemné houpání lodi.
Posledních dvacet minut jsme byli ale na palubě všichni a v nádherném počasí si užívali možnost namířit fotaparát kamkoliv a pořídit skvělou fotografii. Vestmannaeyjar, souostroví sopečného původu asi 11 000 let staré, tvoří patnáct ostrůvků kousek od jihozápadního pobřeží Islandu. Největší a jediný obydlený je ostrov Heymaey, žije tu asi 4000 lidí, většinou rybáři. Kromě městečka, zabírajícího asi třetinu z celkové plochy 13 km², se tu nachází letiště, dvě sopky, poměrně čerstvé lávové pole (poslední výbuch roku 1973), meteo a vulcanologická stanice a v létě jedna z největších kolonií papuchálků a jiného ptactva.
Za zmínku stojí ještě sousední ostrov Surtsey, který se ráčil vyklubat z mořských vln před 50 lety, tedy mezi roky 1963 až 1967. Od té doby funguje jako vědecká pozorovatelna vývoje osidlování úplně nové krajiny.
Po přistání začali naši spolužáci mírně zmateně hledat ubytování. Kupodivu tu nenašli nic moc levného (levnější ubytování se dá sehnat jen v případě, že s sebou máte spacák a potřebujete jen lůžko) a tak byli ti, co vyrazili doopravdy jen s fotoaparátem, trochu překvapení. Využily jsme zmatku, vybraly si vhodný doprovod (Australan Dominik), zkontaktovaly druhou českou výpravu (právě na odjezdu), vybavily Domouše jejich spacákem a karimatkou, předaly mu tu nejtěžší bagáš a všichni tři vyrazili směr sopka Eldfell.
Vzaly jsme to, pravda trochu neplánovaně, přes nové lávové pole, takže jsme si cestou prohlédly i hřbitov domů, zasypaných popelem při poslední erupci. Nad každým domem se nachází něco jako křížek se jménem - vzpomínka a označení, kde kopat.
Sopka Eldfell se objevila zcela nenadále jednou v noci před třiceti lety a přestože už asi řekla svoje, najdou se na vrcholu místečka, která stále hřejí a kde si můžete třeba ohřát tousta:-)
Nadšení jsme se probrodili sněhem zpátky do údolí a vydali s na jih, kde na nejzazším cípu ostrova měla být naše noclehárna - chatka pro pozorování ptáků. V podstatě to je jen slabě zakrytý přístřešek proti dešti a větru, my si ale uvnitř ještě postavili stan a dokázaly bychom tak i přemluvit kdejaký teploměr k tomu, aby se pohnul z mínusových hodnot směrem nad nulu. Večeře - čínské nudle, toust a jablko a čaj (vodu jsme získali rozpuštěním sněhu), nebyla nijak ohromující, ale zahřála nás. Pak jsme se ještě rozehřáli trochou pohybu (spacáková rozcvička), vzdaly neustálé vyhlížení polární záře a pokusily se usnout a modlili se až do rána, aby se nám nechtělo na malou (vydrželi jsme všichni). Nám dvěma holkám to šlo docela dobře, vybavení se osvědčilo, zato Dominik klepal kosu. Nejlépe se nám spalo k ránu, nebo vlastně po ránu, kdy se teplota ještě trochu zvedla a my zahodili veškerá odhodlání vstát s východem slunce, sladce spali a vypakovali až k jedenácté. Právě tak akorát, abychom potkali jednoho ze spolucestujích (Francouz na dovolené, měl jen peněženku a foťák). tak jsme druhý den cestovali společně s Francouzem, prolezli jsme poloostrůvek, na kterém byla naše noclehárna a začali se podél západního pobřeží vracet zpátky do města. Možná jsme ani nepotkali nic zajímavého, pár ovcí, islandské koníky, pobřeží plné lávového písku a burácejcích vln, zvláštní rostlinky a sušárnu rybích hlav (dle rychlého propočtu asi 250 000 hlav). Pak už jen úžasné výhledy na moře, na okolní ostrovy, na ptačí hejna a lodě kolem.
V městečku nám už nezbývalo moc času, takže Barča udělala ten nejlepší stop za celý měsíc a přemluvila dva opraváře, aby nás zavezli co nejblíže k druhé sopce, Helgafellu. Australan na to čučel jak blázen - snad stopoval poprvé v životě. No jisté je, že finanční opatrnost nás činí kreativnějšímy. Výstupem na sopku jsme pokořili veškeré rekordy, trvalo nám to asi pět minut. Navrch jsme se doplazili zadýchaní a utahaní, ale nejspokojenější na světě. Pak už jen rychlá obhlídka po vrcholku vulkánu, několik dobyvatelských fotek a rychlý sešup do údolí a k lodi.
Tam jsme potkali zbytek výpravy, užili si to také po svém, my bychom své zážitky neměnily.
Pár odjíždějících fotek a pak už zasloužený odpočinek v cinema room. V přístavu na tom trochu větším ostrově (míněn island) Barča ještě přemluvila jednoho dědu, aby nás vzal do Reykjavíku autem, takže jsme dojeli domů zdarma a dříve než zbytek výpravy autobusem. Fotky k tomuto čláku najdete zde
Pokračování...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
u.jpg)