Daleko na severu je Grónská zem

Úterý
A my tam byly. Zcela neočekávaně a ještě pořád jsme to nepochopily úplně, ale byly jsme tam. Naše kamarádka a spolubydlící Zuzka se do Grónska chystala s poslední skupinou cestovatelů organizovaných místním obchůdkem Kulusuk Art. Skupin bylo původně asi pět, každá jela na týden do vesničky Kulusuk na ostrově u východního pobřeží Grónska, ale všechna volná místa byla rozebrána ještě před tím, než jsme se vzpamatovaly a rozhodly, že bychom chtěly jet taky. Ale protože Barčino heslo je „Energie vynaložená se vždy vrátí,“ nebyla líná jít se do obchůdku zeptat, jestli nebudou náhodou pořádat nějaký výjezd i později v průběhu roku. No a oni že prý možná, ale hlavně že se z té poslední skupiny někdo odhlásil a že je volné místo na zítřek. Takže Grónsko, zítra :-
Později se nám podařilo přemluvit organizátory, aby zarezervovali v letadle i jedno volné místo pro Hanku, takže ta se o svém odjezdu dozvěděla asi 16 hodin před odletem.

Středa
Ale všechno jsme to zvládly, pobalily, vypraly vše potřebné u kamarádů (protože náš romantický domeček byl stále bez pračky), napekly buchty a trochu oslavily společný výlet a druhý den se s těžkými batohy doplazily na letiště. Tam slavily úspěchy buchty, takže jsme do Grónska vezly jenom prázdnou krabičku, ale aspoň jsme se víc hezky po česku seznámily s naší skupinou. Kromě nás, tří Češek, jeli dva Kanaďané- Liam v kraťáskách a Allie, jeden Australan - Domouš, pak Holanďan Elmar, Řek Andrew, Ir Lee, Rakušanka Nadyn, Finka Emilie a Švédka Ida a Němec Robin. Takže mnohonárodnostní skupina, tentokrát skoro s převahou česky mluvících, což jsme si náležitě užívaly:-)
Let do Grónska se odehrává velkou většinu cesty nad mraky, když ale pilot sestoupil níž a začal hledat letiště, uviděly jsme poprvé mořský led. Z pohledu shora je to bílá, zářící popraskaná pláň, ze které sem tam trčí nějaký ostrov nebo obrovský ledovec. Nebo taky prý lední medvěd, ale toho jsme my neviděly.
Přistávaly jsme na sněhu, normální situace, letiště v Evropě, uzavírající se kvůli dvěma centimetrům sněhu, se můžou jít zahrabat, náš pilot byl machr a i když na to překvapeně koukali i ti nejzcestovatelejší z nás, letadlo na ledové ploše ubrzdil a zasloužil si mohutný potlesk.
V Grónsku byla zima. Sluníčko a zima a náš Liam se stal první turistickou atrakcí - Kanaďan na sněhu v kraťáskách, proč ne :-) Před letištní budovou čekaly psí spřežení, někteří spolucestující pojedou ještě několik hodin do své vesnice, pro pár pasažérů přiletěla helikoptéra, ti budou pokračovat do hlavního města této oblasti- Tusilaqu (přes tisíc obyvatel), organizátor naší skupiny přijel na skútru (Islanďan – jeden ze dvou ve vesnici vlastnící skútr, ten druhý vlastnil dánský přistěhovalec), naložil nám batohy na saně se psím spřežením a nás nechal šlapat pěšky do vesnice. Poprvé jsme tak vyzkoušeli grónský sníh, díky snaze Barči a i jiných jsme se v něm i párkrát vyváleli, do vesničky jsme se dotáhli utahaní z neustálého zvedání nohou z hlubokého sněhu. Cestou jsme minuli hotel Kulusuk, tentokrát ještě bez zájmu, jelikož jsme neměli úplně přesnou představu co nás čeká na chatce. Později byl hotel prohlášen za poslední to výspu civilizace, reprezentované splachovacím záchodem a již nikdy více jsme ho neminuli jen tak..
Na chatce, a v každém domku vesničky, byla intimní místnůstka řešena kyblíkem nastrčeným pod propadávací otvor. Před použitím moc nezkoumejte co je vevnitř, po použití prosím dejte prkýnko dolů, ať to tolik nesmrdí. Celý fekální byznys zajišťoval pán v modré kombinéze, který každý ráno objížděl vesnici se skútrem a kbelíky vyprazdňoval do jednoho většího, ten pak vyvážel neznámo kam, nejspíš do moře. Naše počasí mu činnost umožňovalo, zkušenosti předchozích skupin ale hovoří i o několika kyblících čekajících v řadě na konec vánice. No, se záchodem v Grónsku velká legrace, při pozdějších výpravách jsme hotel i letiště náležitě využívali a oceňovali.
Hostel tvoří jedna chatka s kuchyňským koutem, stolem se dvěma lavicemi a sedačka, v patře pak molitany na spaní, no a pak samozřejmě pověstná intimní místnůstka a sprcha fungující na dobré slovo. Trochu se to neslučovalo s představou nás, západních turistů a s představou financí, které jsme organizátorovi vysypali, ale nakonec jsme to skousli jako dobrodrůžo a nereptali.
Protože bylo hezké počasí, udělali jsme si procházku kolem vesnice. Prvním velkým cílem se nám stal poloostrov s vysílačem kousek od vesnice. Byl sice doopravdy jenom kousek, ale vzdálenosti se v Grónsku prostě měřit nedají. Pro Evropana chybí jakékoliv měřítko, podle kterého by mohl odhadnout jak jsou věci v dálce veliké, na každém pahorku zjistíte, že mezi vámi a vysněným cílem leží další obrovská planina nebo kopec, za slunného počasí nelze odhadnout tvar sněhu před vámi- je to rovné, dovrchu nebo sklouznete dalším krokem dolů? Bude tam sněhová závěj, zamrzlý sníh nebo se budete propadat každým krokem dvacet centimetrů do hloubky?
Vysněný vrchol nám poprvé otevřel pohled na moře a grónskou přírodu. Vesnička Kulusuk leží v zátoce, moře v zátokách je zamrzlé, ale za výběžkem se sem tam objeví vodní plocha. Na výběžek se nám pomohli vyškrábat tři eskymáčtí kluci. To, co pro nás byl první den velký výlet, byla pro ně cesta za legrací. Anglicky neuměli ani slovo a příliš nechápali, proč si nahoře všichni fotíme tak obyčejnou věc jako jsou bílé ledovce, přecházející pod vodní hladinou do jiskřivě modré. Takže nás pak vzali ke svahu, ze kterého se dali parádně válet sudy. Na konci byl docela strmý sráz, pět metrů do hloubky, pak malá plošina a dalších pět metrů kolmo dolů, všechno zavátý hromadou sněhu. Zatímco my jsme trnuli hrůzou, kluci se postavili na kraj srázu, předvedli salto a dopadli o pár metrů níž do měkkého sněhu. Nakonec jsme se odvážily taky- kotrmelce po sněhové závěji, klouzání po zadku do závějí, tvoření hlubokých stop, abychom se vůbec byli schopni vyškrábat navrch, všechno toto vřele doporučuji. Kluci byli ochotní svádět jakékoliv sněhové bitky, učit nás inuitský pozdrav („ingalčapu“, jsme si téměř jisté, že je to nějaká sprosťárna, ale k jejich radosti jsme to stále opakovaly a tancovaly za tohoto pokřiku válečné tance). Našli jsme si tam prostě kamarády... první kontakt s Eskymáky, komunikace rukama, nohama, hrou, velká sranda…
Po návratu k chatě jsme zjistily, že ani zbytek skupiny nezahálel a už je v pilné bitce s grónskými dětmi, kterých byla silná převaha. Ve vesničce o 300 lidech je více než 60 dětí a valná většina z nich považovala za největší psinu skolit některého z nás, velkých dětí, a pořádně nás vyválet ve sněhu. Nutno říct, že my si užívali to stejné, takže se prostranství před chatkou změnilo na jedno velké bojiště. Islandské děti jsou velmi silné, houževnaté a bojovné, zničily nás.
Úplně vyčerpané nás pak ještě čekal první společenský večer v naší skupině. Zážitků kolem nás bylo moc, takže jsme si stále ještě nepamatovali jména našich spolucestovatelů. Nakonec se všichni ukázali jako zajímaví, i když rozdílní lidé.
Liamovi je devatenáct, na Islandu je už skoro rok, zásadně nosí kraťase a je tak trochu extrémista- co takhle koupel v Grónském moři? Během pobytu na Islandu se nejvíc dal do kupy s Allie, další Kanaďankou. Oba s námi už prožili hitch-hikový závod kolem islandu, ale teprve tady jsme k sobě začali hledat cestu a navázali i trochu hlubší vztahy. Tihle dva jsou hodně sami pro sebe, možná tím, že jsou z jedné země, nebo tím, že oba mají své toleranční hranice hodně posunutý, ale i když jsou tak trochu jinde, našli jsme si k sobě hezký vztah. Uvidíme, kam se to bude posunovat dál, třeba je navštívím v Kanadě :-) (Hanka totiž plánuje další velkou akci - pracovní prázdniny za velkou louží)
Ir Lee se ukázal jako nejukecanější a snad i nejotevřenější osůbka celé skupiny. Má problémy s očima, chodit s ním je tedy peklo a značně dlouhodobá záležitost, protože prostě nedokáže rozeznat kam šlápnout a kam ne, na druhou stranu se s ním člověk nikdy nenudil, každý svůj pád (a že jich bylo tak třikrát víc než těch našich) dokázal okomentovat a vůbec pořád žvanil. Zajímavé pro nás bylo i zjištění, že ačkoliv má jeho angličtina rychlost kulometu, jde mu docela dobře rozumět (na rozdíl od líně přežvykujících Australanů a Východokanaďanů, kterým nerozumím (Hanka) dodnes). Takže pro nás, co se nechytáme ve všech těch anglických výslovnostech - Irsko volba má :-).
Řek Andrew sedí k pojmu „kokos na sněhu,“ Do Grónska přijel nevybaven jakýmkoliv funkčním oblečením nebo botama (chudák prostě nic takového ani v Reykjavíku nemá), ale přivezl si fén. Prý na chlupy na prsou, na hlavě to má docela ošmikaný :-) Největší pařmen a sexbomba naší skupiny, něžně oslovován „Greeky,“ docela dlouho nám to trvalo, zejména Hance, ale nakonec jsme si ho asi všichni oblíbili. Na bitky na sněhu a na nějaké výlety byl relativně nepoužitelný, ale naučily jsme ho utírat nádobí a on nám na oplátku vysvětloval, jak prát spodní prádlo a ponožky odděleně od ostatního.
Australana Domouše známe už dlouho a čekají nás velikonoční prázdniny ve společnosti tohoto „slona“. Z celé skupiny je nejstarší, ale život a studium si dokáže užívat jako malý - anebo jako dospělý, pořád si tím nejsem jistá. Svádí bitky s dětmi a s celou vesnicí hrál fotbal na sněhu, zároveň se ale dokáže postarat v případě krize. Je to náš kámoš a i když se občas projevuje jako necitlivej zápaďák, máme ho rády takovýho, jakej je. Je zajímavý, že se to projevuje tím, že na něj občas začnu mluvit česky (Hanka). I když už jeho angličtině rozumím (občas), mám tendenci ho tak nějak zařadit mezi „ty svoje“, což se prostě v tomto mnohojazyčném prostředí projevuje češtinou. Takže Domouši... a nic, protože mi nerozumí :-)
Elmar z Nizozemí je další, kdo se o nás křehké dívky bude starat během velikonočních prázdnin - v případě, že se o ně, statné muže, postaráme z hlediska jídla. Což ale není zas takový problém, Barča kuchtí zdatně a já Hanka se snažím přiučit všemu, co jenom jde, takže to snad nějak přežijem. Popravdě o něm nemůžu v hlavě najít žádné smysluplné informace, snad jen obrázky jak si s Domoušem užívali válku s dětmi - a když náhodou nebyly děti, tak vzájemně nebo s kýmkoliv jiným. Prostě kluk do nepohody, a jede s námi na velikonoce, hurá...
Robin z Německa byl takový trochu uzavřený, není to už student, na Island se dostal pracovně, trochu se tak odlišoval. Sám nezapředl dialog, ale když se s ním člověk do řeči dal, bylo to bezva. Mluvil jen o tom, o čem stálo za to mluvit. Je výborný fotograf, takže určitě zveřejníme i některé jeho fotky z Grónska zde.
Tři slečny z Rakouska, Švédska a Finska měli k pobytu docela jiný přístup. Naše výlety jim připadaly docela dlouhé a nebezpečné a uklízení v kuchyni zbytečné a na hraní s dětmi snad byly až moc dospělé. Většinu času tak trávily v chatě s Greekim a Leeem koukáním na filmy, pokuřováním na terásce nebo touláním po místním supermarketu. Otevřeně řečeno, moc jsme si nesedly, ale naučily jsme se nevyhlašovat otevřenou válku moc často a i když jsou naše zážitky kompletně rozdílné, naučily jsme se asi vzájemně respektovat. Můžu to zhodnotit teď zpětně, během pobytu jsem občas zatínala zuby (když jsem umyla horu nádobí - tj. vše, co tam bylo a po všech, hodinu poté ji poklidila a pak se dozvěděla, že to nemám dávat do šuplíku neutřené), nakonec jsem ale ráda, že nám holky tvořily takový protipól, díky tomu si pak člověk uvědomí i věci, kterých by si jinak nevšimnul.
No a naše Zuza, kromě toho, že spolu bydlíme a jsme tu na stejném studijním programu, jsme se naladily i na podobnou vlnu a doma, v Grónsku nebo kdekoliv jinde tvoříme český babinec, což je vztah velice příjemný, i pro všechny příchozí do našeho domečku, kterých je u nás stále víc a víc. Zuza je naše a je speciální a všímá si věcí, které v normálním životě přehlížíme, doufám, že se nebude zlobit, když poskytneme odkaz na její blog, pro zájemce je tam pohled na Island a Grónsko zase z trochu jiné stránky: zde

Čtvrtek
Druhý den jsme si naplánovali výlet k pobřeží, Barča určila směr „tam“ a společně se třemi pány (Austrálie, Německo a Irsko) jsme se vydaly za sněhem a ledem, nahoru a po saních a zadnicích dolů, nádherným počasím, přes zamrzlé moře, po skálách a závějích. Krajina brala dech, z každého kopečku nový výhled, asi nejlepší, kdybyste se podívali sami. To nejlepší samozřejmě čekalo až na samotném konci poloostrůvku.
Na odpoledne nám náš organizátor nabídnul výlet se psím spřežením. Místní lovci nás naložili jako balíky na sáně, zakřičeli něco jako „jau jau“, vymotali a srovnali psy a vyrazili jsme.
Každý lovec ve vesnici má asi deset psů, nejsou to pro něj domácí mazlíčci, jsou to dopravní prostředky a tak trochu i obranáři. Psi jsou uvázaní na řetězech tak různě po celé vesnici, každý z nich si vyhrabal ve sněhu díru, kde spí, vydupal třímetrový kolečko, kde žije. Kdyby se náhodou zatoulal do vesnice medvěd, dali by to místním dostatečně najevo a prý by byli schopni medvěda i zabít. Svých pánů se tu psi bojí, našim lovcům stačilo se jenom napřímit a zvýšit hlas a psi stahovali ocas mezi nohy. Milovníci bafanů u nás by se zaručeně bouřili, kdyby viděli chlupatá štěňata huskyho na sněhu v mínus dvaceti s vyhlídkou na pořádnou vánici, ale ke Grónsku to prostě nějak patří. Vánici přežijí jen ti nejsilnější a ti pak budou dobří tahači, na vrcholu psí smečky stojí lovec a oni ho respektují. Doma bych z toho byla hodně nešťastná, ale k tomu prostředí tam to prostě nějak patřilo... všichni jak lidi tak psi a vše živé tu má život těžký..
Psí spřežení nás odvezla přes zamrzlé moře k sousednímu ostrůvku, kde je ledovec. Když jsme se po jízdě aspoň trochu rozehřáli (zkuste sedět čtyřicet minut téměř bez pohybu v mrazu a větru), šli jsme si na ten ledovec sáhnout. Není to kousek ledu, nikdy dřív jsem si nedovedla představit, jak jsou ledovce obrovské a staré. Lee se pokusil naše ohromení trochu shodit, „Kolik skleniček coly s ledem by z toho bylo?“ , popravdě ale moc neuspěl, atmosféra byla vážná, zážitek dechberoucí, ledovec byl prostě ooobrovský.

Pátek
Páteční počasí příliš nepřálo výletníkům, ale popravdě to byl jediný den během našeho pobytu, kdy nebylo doopravdy hezky. Ostatní skupiny musely strávit mnohem víc času na chatce a ve vesnici. A stejně jako místní lidé, i my se museli naučit, že to je prostě Grónsko, když je potřeba, musí se čekat na počasí. Jedna skupina před námi tu strávilo o den déle, protože hold nemohlo přistát letadlo, které by je odvezlo, jiní měli jen jeden slunečný den. Je zajímavé, jak se s tím vyrovnávají místní lidé, dovedli byste si představit, že jste několik dní v domečku, obklopeni vánicí, není vlastně co dělat a většinu roku mrzne? I přes tohle všechno bylo ve vesničce mnohem víc živo než třeba tady v Reykjavíku, myslím tím, že jste tam mohli potkat mnohem víc lidí. Pořád někdo chodil sem a tam, na provázku tahali kanystry v benzínem na topení, děcka byly venku každou přestávku, hrály fotbal nebo skákaly přes provaz, občas přijelo psí spřežení, lidé se chodili vzájemně navštěvovat.
A taky jsme viděli tuleně na provázku. Na první pohled to vypadalo jako kdyby někdo venčil takového toho dětského kačera na kolečkách. Jenomže to nebyl tahací kačer, ale zmrzlý tuleň, provázek měl provlečený někde přes zuby a klouzal za svým majitelem jako by se venčil. Aspoň pro mě, Hanku, to byl srandovní pohled, ale klouzání je doopravdy jeden z nejefektivnějších způsobů dopravy v Gronsku.
Odpoledne jsme se vypravili na výlet k místnímu jezeru. Cesta nás vedla kolem letiště (záchod jsme navštívili), kde obrovské bagry a náklaďáky odklízely nejnovější nadílku sněhu. Prostě se na letištní ploše pokoušeli vytvořil prostor, kde by příští letadlo nezapadlo okamžitě po přistání až po podvozek, a kde by měl pilot aspoň šanci brzdit na ledové ploše.
Přes několik kopečků, zmrzlý nebo propadající se sníh, led a někdy i po kamenech jsme se vyplazili k místnímu jezeru. Nebylo moc vidět, celé zamrzlé a pod sněhem, tak jsme si aspoň vytyčili cíl- pahorek před námi, a i když to klouzalo a neustále jsme padali, nejjistější způsob pohybu byl po čtyřech a mně a Dominikovi vypovídala kolena službu, vyškrabali jsme se navrchol. Doma by člověk čekal tak trochu výhled, my ale byli v Gronsku a zrovna se blížila sněhová bouře, takže jsme hodl neviděli nic.
Cestu dolů jsme už zdolali gronským způsobem, převážně po zadnici. Taky jsme zkoušeli kotouly, hvězdy nebo akrobatické přemety – véélkáá legrace. Pak už jenom kousek po rovině k hotelu - ohřívací bod a taky jsme tam potkali jediné dva současné hosty - dva novozélanďany, kteří se právě vrátili z třítýdenní výpravy po ledovcích, pozorovali lední medvědy. Ošlehaní, opálení, pravděpodobně velice rádi, že si zase mohou dát aspoň studenou sprchu.
Domů jsme dolezli vyčerpaní, většina výpravy ale zmobilizovala síly a vydala se večer na diskotétu. Hanka zapadla na molitan a užila si pár hodinek spánku. Večer po návratu Barča a Zuzka naučily zbytek výpravy nějaké hry, jako třeba Macháček a jiné mravuvzdorné hrátky.

Sobota
I díky tomu pak byla ráno ochotná a schopná vstát a výlézt trochu ven z vesničky. Počasí bylo opět nádherné a možná proto už byl venku i celý zbytek vesnice a na malém kopci se pořádalo lyžařské soustředění. Děcka se vyškrábaly na kopec, pokusily se projet slalom, většinou sebou žuchly do sněhu, dospělí stáli dole a pokuřovaly, menší děti přehazovaly lopatami hromady sněhu a dvě malé holčičky si po každém sjetí půjčovaly lyže. Část vesnice taky hrála fotbal a vůbec to celé bylo jako jedna veliká společeněská událost. Neustále mě udivuje, že je ten sníh a všechny aktivity s ním spojené ještě baví. U nás přece Nohavica zpívá, že po pár týdnech sněhu už děti nechtějí boby a sáně ani vidět, v Grónsku se lyžuje a kouluje většinu měsíců v roce a stejně si to všichni pořád užívají.
Život tu plyne doopravdy jinak. Bent, jeden z vesničanů nám slíbil, že nás vezme na led lovit ryby. Měl přijít v deset, to sice přišel, ale řekl nám, že má moc práce a že přijde v jednu. To už nepřišel vůbec a až později jsme se dozvěděli, že si jedno z dětí zlomilo nohu a Bent jako místní zdravotník ho musel ošetřit a zajistit dopravu do nemocnice v Tusilaqu. Jiná verze tvrdila, že jedno s Bentových dětí si zlomilo nohu, jiná verze tvrí, že toto dítě je už vlastně dospělý žijící v Dánsku…
Bent byl vůbec zvláštní člověk. Přes léto pracuje jako průvodce, zároveň studuje na zdravotníka. Studuje něco jako střední školu a momentálně byl na pracovní stáži. Systém školství v Grónsku totiž funguje takhle - deset let chodíte do normální školy, třeba takové jako je v Kulusuku a ta je něco jako naše základka. Pak máte možnost jít do většího města se specializovat. Po nějakém čase studia tam vás vyšlou zase zpátky do rodné vísky, kde svou specializaci vykonáváte a místní rozhodnou, jestli jste se už naučil dost a můžete být prohlášen dostudovaným, nebo jestli zase pojedete zpátky do školy. No a poté, co si projdete touto střední školou, můžete se přihlásit na univerzitu, v grónském hlavním městě Nuuku je zajištěno akademické vzdělání pro učitele (tak deset ročně), za jiným studiem se musí jezdit do Dánska.
No, takže tím, jak nám milý Bent různými výmluvami a rozporuplnými informacemi rozkouskoval celý den, jsme vlastně v sobotu nepodnikli téměř nic. Bent byl pro nás stejný oříšek jako i jiní místní. Moc toho pro nás udělal a byl fajn a věnoval se nám, pak se ale taky vymlouval a působil poněkud nedůvěryhodně. Eskymáci jsou jiní a my jim nemůžeme porozumět za týden, to jedině s jistotou můžeme říct. Na večer jsme byli pozvaní na nácvik tanců na festival, který proběhne v létě. Festival se koná každoročně, letos ale bude nějaké významné výročí, tak celá vesnice pracuje na tom, aby to mělo úroveň. Nacvičovaly nejprve děti, pak dospělí, celý nácvik vedla Bentova maminka - starší eskymačka, která se pokouší udržet a obnovit tradiční grónský život, a její asi přítel - Dán.
V předtuše velké události jsme my tři české holky nyvštívily místní supermarktet, mezi vším prošlým zbožím vybraly to, kterého bylo zrovna nejméně (košíčky z těsta podobného listovému) na doma z nich stvořily různé typy zákusků. Ty jsme pak donesly na nácvik a i když se nám přímého ocenění nedostalo, aspoň trochu se nám snad podařilo navázat kontakt s místními dospělými.
Po nácviku hrála ještě místní kapela, ale tam už byla jenom naše Zuzka, zbytek skupiny propadl demoralizaci a únavě a jednodušše šel spát - s polární září nad hlavou (tak to vidí Hanka). (A Bára to vidí takhle) JOJOJOJOjooooooooooooo konečně jsme ji viděly, konečně se nám ukázala ve vší kráse, pověstná aurora borealis. Teď už si budu moct koupit tu pohlednici, teď už jsem ji a viděla a pánové ta byla. Daleko od civilizace bez světelného znečištění, krásná a jasná. Hurá.
No a s polární září nad hlavou spali někdě i naši va Kanaďani. Dovezli si do Gronka skialpy (speciální lyže s „tuleními“ pásy na skluznici, umožňující klouzat z kopce, ale neklouzat do kopce), stan a vybavení a v sobotu ráno se prostě sebrali, ukázali nám na mapě oblast někdě směrem k pevnině a že se tam pokusí dostat a vrátí se v pondělí.
Docela dlouho jsme netušili co s touto informací dělat. Oblast kolem Gronska je tak obrovská, že se tam mohli jednodušše ztratit. Je těžké rozpoznat, kde je led, kde je pevnina, který led je pevný a unese vás, kde byste se mohli propadnout. No a kromě toho se tam potlouká i pár ledních medvědů a teploty přes noc klesají k mínus dvaceti a ledový vítr by dokázal člověka zmrazit během několika minut. Strašně jsme se o ně báli, na druhou stranu jsme prostě museli akceptovat jejich rozhodnutí. Blázni blázniví, naštěstí přežili a výlet se jim vydařil, a i my si během následujících chvil občas oddechli, když zapůsobil náš nátlak a přišla aspoň sms, že jsou v pořádku.

Neděle
V neděli ráno jsme se všichni vydali na bohoslužbu do místního kostelíku. Já se Zuzkou trochu dřív, ostatní trochu později, nakonec jsme ale došli pozdě všichni. Ze soboty na neděli se totiž měnil čas ze zimního na letní, což byla informace, kterou jsme ve vesničce, žijící si svým vlastním tempem, prostě nezpracovali. Můj pocit byl, že hodiny tu vůbec nehrají roli, čas plyne podle toho, kdy je světlo a kdy tma, kdy je kostel nebo kdy se hodí jít navštívit sousedy.
Promeškaná bohoslužba nás všechny trochu mrzela, ale vynahradili jsme si to návštěvou Bentovy rodiny, samozřejmě placeno, hold jsme tam občas byli i jako turisti. Tahle rodina hraje prim ve vesnickém životě. Paní je jedna z posledních, kdo se učil typickým eskymáckým tancům (ty byly zakázány s příchodem křesťanství 20. léta 20.stol.). Teď se snaží posbírat staré záznamy, nahrávky, zápisy, za pomoci starých fotografií si ušila typický oděv eskymáckých žen a drum dances (bubnové tance) vyučuje i mládež ve škole. Její manžel – Dán se skůtrem - asi kdysi pracoval pro dánskou vládu a dostal se do Grónska. Svůj výjimečný status v Kulusuku potvrdil tím, že si pořídil splachovací záchod a velký dům a tak tam prostě nějak žije. Má licenci lovce, to znamená, že kromě jiného může lovit i medvědy a mrože, a nějakým způsobem se angažuje v místním životě.
Paní nám ukázala, jak se připravuje ryba na sušení, dostali jsme i kousek syrové ryby na ochutnání, pán nám zase povídal o ledních medvědech. Pro nás všechny jsou lední medvědi zvířata, které je potřeba chránit, ale lovci z okolí Tusilaqu mají povoleno zabít 12 šelem ročně. Pro vesničany je to zdroj masa, kůže, kostí, turistická atrakce. Všichni medvědi, pohybující se kolem Kulusuku pochází z velké přírodní rezervace na severu Grónska (mám pocit, že je to největší na světě). S přicházejícím jarem se občas zatoulají a plující ledy je nesou na jih, kolem jižního cípu Grónska a pak do oceánu směr Amerika. Problém je, že medvědi po odtátí ledu nenajdou v jižní části Grónska dost potravy, mohou tak být i nebezpeční, no a pokud zůstanou na ledové kře a zamíří si to k Soše svobody, jednoho hezkého dne si jim kra pod tlapama rozpustí a oni se ocitnou uprostřed oceánu bez možnosti dostat se zpět. Takže podle této teorie jsou všichni medvědi, kteří se objeví u Kulusuku, odsouzeni k smrti. Ať už kulkou, hladem nebo utonutím. Je jasné, co by preferovali místní lovci, zákon je ale nekompromistní- dvanáct medvědů ročně a pouze lovci s profesionální licencí.
Na návštěvě jsme byli skoro hodinku, pak jsme se sbalili, a protože bylo opět výjiměčně krásně, rozhodli jsme se udělat túru na bývalou radiostanici. Už obvyklá parta- tři Češky, Australan, Holanďan a Němec, vyrazili jsme kolem pobřeží, přelízali kopce i kopečky, šplhali po skálách, zdolali kdejaký vrcholek v dohledu – jak blázni jsme opravdu vylezli na vše, co by se dalo označit jako vrchol, museli jsme zdolat dohromady neuvěřitelné převýšení. Nakonec jsme s Barčou vyšplhali ještě na jeden, který se tyčil přímo nad mořem. Země tam najednou končila a několik desítek metrů níž bylo moře, led, nad námi kroužili jen dva černí ptáci.
Grónská příroda nám dala okusit ze všech stran - nádherné výhledy na zamrzlé moře, zároveň ale i pocit bezmocnosti, když jsme se přes zamrzlé plotny nemohly vyškrabat o pár metrů výš, oslepující záři všude kolem a hřejivé sluníčko, a taky mrazivý vítr, který útočil na všechny nezakryté části těla tak, že nám ztuhnul třeba i jazyk, když jsme se zrovna pokoušeli dýchat pusou.
Nakonec jsme se s Barčou doškrábaly na radiostanici, kde už čekali ostatní a společně začli scházet do údolí. Každý z nás si tam zažíval chvíle pohody i chvíle, kdy už nemohl dál. Já, Hanka, jsem měla momenty, kdy jsem si prostě nebyla jistá, jestli dojdu zpátky do vesnice, a Barča nemohla rozepnout bundu, aby si pod ní mohla strčit další vrstvu, takže docela promrzla, a Dominik chvílemi prostestoval, abychom ho nechali toulat se pozadu, že už nemůže a nechce dál.
Nakonec jsme došli, schovali se do našeho domečku a jenom sbírali síly, abychom se šli podívat na drum dances, představení, které pro nás měla připravené výše zmiňovaná paní.
Tento tanec, nebo spíše zpěv, je tradiční eskymácký. Písně vypráví příběhy, často trochu lechtivého charakteru, vystupují v nich zvířata i lidé. Tanečník a zpěvák v jedné osobě drží bubínek, potažený medvědí kůží, a malou hůlkou bouchá (pokud je to muž) do dřevěného rámu bubínku nebo nechává rám na paličku dopadnout (žena). Tyto tance byly velmi nabité sexem a k ostychu a nadšení (Greeky) členů výpravy i poměrně interaktivní.

Pondělí
Pondělní ráno bylo opět těžké, jako ostatně kdejaké jiné. V deset nás vyzvednul Bent a provedl nás po vesnici, samozřejmě si nezapomněl říct o dýško. Dozvěděli jsme se, že do Kulusuku jezdí zubař dvakrát ročně a že místní škola je jedna z nejlepších v celém Grónsku, že tu lidé dostávají celkem slušné sociální dávky dvakrát měsíčně a je velká část lidí nezaměstananá, zbytek pak pracuje v místním byznysu- svážení odpadu, provoz pošty, letiště, obchodu. Další zajímavostí je, že vesnice je zásobovaná jenom třikrát ročně - na konci jara se ledy pohnout natolik, že může připlout první loď a doplnit zásoby benzínu a jídla. Druhá pak přijede v průběhu léta, no a ta poslední koncem srpna. S tím, co je doveženo touto poslední lodí, si pak lidé musí vystačit celou zimu zase až do léta. Kromě toho vozí letadlo jednou týdně čerstvé potraviny, ty jsou ale vždy rozebrány hned první den.
Navštívili jsme místní „stahovárnu“- místo, kde místní ženy zpracovávají kůži z ulovených tuleňů. To je docela složitý proces, zahrnující namáčení a seškrabávání tuku, pečlivé vypínání na rám a sušení, tento proces několikrát dokola. Taky jsme byli v malé dílničce kde místní umělci vyrábí mystické postavičky, masky, přívěšky a prstýnky, vše z kostí, paroží a klů.
Po prohlídce vesničky jsme zase tak nic nedělali, cílem odpoledne bylo dostavět iglů. Stavba iglů není žádná legrace, zvláště, když ho nestavíte od začátku (to zvládly skupiny před námi), a musíte použít jejich techniku. Já bych asi naplácala sníh na hromadu, udupala a nechala zmrznout a pak prostě jen vyhrabala díru, takhle jsme ale stavěli z „cihel“ a museli vyřešit problém klenutého stropu. Nakonec kluci podkopali kus svahu, vyřízli obroský ledový kus, položili ho na vrcholek a bylo vyřešeno. Iglů bylo maličké, ale kupodivu doopravdy drželo teplo, i když byly místo dveří jenom boby a Robin s Elmarem se v něm rozhodli přespat.
Večer dorazili Kanaďani, utahaní, ale spokojení. Nemáme tušení kudy jezdili, ale zřejmě si to užili, medvěda nepotkali a ani sněhovou vichřici, a nám se konečně ulevilo, že je máme zase zpátky „doma“.

Úterý
Předešlý den nám Barča domluvila návštěvu místní školy, studujeme přece jenom pajdák, tak abychom si odvezi taky nějaké poznatky o místním školství. Škola začíná v osm, téměř do té doby jsou všechny děti venku a hrajou nějaké hry, pak je učitelé svolají, rozdělí do malých tříd (od tří do deseti dětí ve třídě, prostě podle roku narození). Výuka je snad i modernější než u nás v ČR, děti si na hodně věcech pracují sami, učitelé jim jen sem tam poradí. Ředitel a někteří učitelé pochází z Dánska, s mladšími dětmi pracují místní učitelky. Největším lákadlem pro nás byla dílna- skvěle vybavená místnost, kde se děti učí hrát si se vším, co jim přijde do rukou - kus vyplaveného dřeva, kus látky, vše se dá nějak pospojovat, obarvit, sešít. Paní učitelka má s dětma velkou trpělivost, snaží se rozvíjet jejich fantazii a chuť cokoliv tvořit a vůbec bych řekla, že je to sociální pedagog v praxi. Ve vesnici je totiž mnoho sociálních problémů - hodně lidí je závislých na alkoholu, vyjimkou nejsou opilci v poledne. Když to smícháte s faktem, že mnoho dětí má velice mladé maminky, které by vlastně samy ještě potřebovaly péči rodičů, a tím, že jim prostě příjdou jednou za dva týdny dávky, ze kterých celkem v pohodě vyžijí, není se čemu divit, že se místní společnost tak trochu rozpadá. Rodiče jsou často příbuzní, do toho maminky alkoholičky, takže problémů nad hlavu. Snaží se to zachránit škola, snaží se to zachránit různé kluby- pěvěcký, taneční.
Po čtyřech hodinách náslechů jsme vylezly ze školy do toho nejmrazivějšího počasí, jaké jsme si dovedly představit. I když svítilo sluníčko, foukal tak studený vítr, že jsme nemohli ani mluvit a cestu do chatky jsme překonaly absolutně zmrzlé. No fuj, a tohle asi ještě nebylo pravé Grónské počasí.
Dalším podnikem, který Barča zařídila, byl mrož. Výměnou za islandký skyr a kukuřici jsme byly pozvány na mrože. Chutná přesně tak, jak jsme si představovaly- trochu tučnější a tužší hovězí. No prostě nic moc, ale Gróňani na něj nedají dopustit, je to sváteční jídlo. Nabídli nám jej se sváteční rybou, která by mohla být dobrá, kdyby nebyla připravená tradičním způsobem – vařená vcelku v osolené vodě…
Kromě těchto dobrot z grónské domácnosti jsme měli i jinou grónskou rybu, tu zase koupili Kanaďani a tak trochu nevěděli, co s velkou obludou dělat, tak nás pozvali. Nakonec jsme společně našli způsob, jak rybu očistit a vykuchat, a Zuzka rybu ukuchtila po grónském způsobu - uvařit a okořenit. Navíc jsme měli i polévku a spoustu legrace, protože něktěří členové naší skupiny prostě nejsou zvyklí potýkat se s takovou věcí, jako je studená a kluzká ryba, takže ač Greeky toužil po fotce s rybí hlavou, odmítal se jí dotknout, a když mu pak hlava dala (Zuzčinou zásluhou) pusinku, málem se složil. No nevadí, ryba byla dobrá a společné kuchtění jsme si užili.
Venku mezitím probíhala bitva - O krále kopce. Hromada dětí naběhla na hromadu větších dětí (my) a všichni se vzájemně snažili dostrkat k okraji svahu a sešoupnout dolů. Nevím, jak jsme se všichni váleli ve sněhu, děti byly jako králičci Duracell, neunavitelné a mrštné jako veverky. Nakonec se veština výpravy vzdala a dolezla zpátky do chatky, jen Barča a Domouš šli ještě s dětma hrát fotbal a pak do vesnického klubu. Klub nabízí možnosti trávení volného času u kulečníku, fotbálku a jiných her. V konkrétní denní a noční hodiny je otevřen skupinám různých věkových kategorií. V době kdy jsme tam byli já a Dominik, neměli do klubu přístup děti mladší 15 let, tak tam ty prťata slintali za oknaém a pozorovali, co ti starší dělají. No a co se týká fotbalu – zajímavé. Hrajou extraligu, Dom ani já jsme na ně neměli ani omylem a zejména dobří hráči byly hlavně holky. Dominik – hlavně duší nikoliv tělěm fotbalista – jim složil několikeré poklony.
Barča- klub
Večer už nezbývalo moc energie, Greeky byl stále připraven hrát některou z lechtivých her, ale my dámy jsme se jen sbalily, pobraly veškerou zbývající energii a přestěhovaly se do iglů. Byla to poslední noc v Grónsku a my ji chtěly strávit tak trochu grónsky. Bály jsme se, že nám bude kosa, ale iglů bylo tak malinké, že jsme tam nakonec s Leem a Greekim spali namačkaní jak sardinky a spíše nám bylo vedro než zima. Anebo nevím, asi jsme spali tak tvrdě, že si to ani nepamatujeme.

Středa
Poslední den, málokomu se chtělo opustit příjemnou, zapomenutou vesničku. Barča se rozhodla si ještě užít poslední neprozkoumaný kousek grónské přírody - moře, a jít se s Kanaďany vykoupat. Barča: No mohu hrdě říct, že mám zářez na pažbě a zážitek velký. Bylo to děsivý, předtím, v průběhu i potom. Vřele doporučuji.
Nakonec jsme se všichni šťastně setkali na letišti, nasáčkovali se do letadla a zamířili směrem Island. Hodinky jsme posunuly o dvě hodiny dopředu, takže jsme dosedli doopravdy až skoro večer a tak nějak zmateně se dostaly domů. Zážitky z Grónska byly a stále jsou tak jiné, že jsme několik dalších dní ani moc nepřemýšlely, jen se tak usmívaly, a všichni naši blízcí, se kterými jsme po návratu mluvily, nám můžou potvrdit, že jsme nějaký čas byly ještě trochu mimo.

Na Grónsko budeme vzpomínat i díky dopisům, které nám děti nechaly poslat nebo osobně doručily na letiště a ve kterých se s námi lámavou angličtinou srdečně loučily. Taky jsme si s nimi párkrát zavolali a napsali pár smsek. Díky za tyhle vymoženosti, které dorazily i do Grónska a dovolují nám občasný kontakt s lidmi v jiném světě.

Zážitků jsme měly tolik, že jsme se rozhodly to vše jen tak nepustit k vodě a uspořádat takovou malou, po-grónskou párty. Sezvaly jsme všechny účastníky i jíné známe, napekly buchty a chleba, Alex a Allie dělaly bramborové placky a Zuza humus, Lee nakrájel buchtu a rozdrobil bagety, Dominik statečně bojoval s grilem, Elmar zpracovával všech 3000 fotek, co jsme si společně dovezli, tančili jsme salzu a povídali si a jedli a pili a vůbec o byl fajn a něžně sentimentální večer.

Výběr z těch 3000 fotografií najdete zde. Je to výběr, ale přesto si připravte pevné nervy, my neměly to srdce a energii to promazávat důsledně.